Paměť

Mexický režisér Michel Franco pravidelně uvádí své snímky v Cannes či v Benátkách, díky čemuž už několikrát spolupracoval i s hollywoodskými hvězdami. I jeho novince dominují citlivé výkony Jessicy Chastain a Petera Sarsgaarda, jejichž postavy k sobě navzdory duševním jizvám nacházejí cestu. Chastain ztvárňuje svobodnou matku Sylvii, která pracuje v hospicu, sama vychovává dospívající dceru a už dlouhé roky úspěšně vzdoruje dřívější alkoholové závislosti. Na třídním srazu se setká s podivínským Saulem, který trpí demencí – má velmi špatnou krátkodobou paměť, bývá dezorientovaný a celkově je odkázán na péči svého bratra. Mezi dvojicí se začne vytvářet pouto a my postupně pronikáme i do jejich dalších vztahů – ať už jde o Sylviinu dceru, mladší sestru či matku, anebo Saulova bratra. Křehký snímek o hojivé síle lásky nalézané na nepravděpodobných místech však trpí podchlazeností, odtažitostí, jako by celé dílo jelo na nižší rychlostní stupeň, než by si emoce v jádru příběhu zasloužily. Franco se zjevně snažil vyhnout přehnané patetičnosti a podbízivosti, rutinně zpracovaný výsledek však divákem spíše jen tak prošumí – a do paměti se rozhodně nezaryje. (05.07.2024)

Filmový festival v San Sebastianu, film číslo 12. Jessicu jsem bohužel neviděl naživo, na projekci se objeví, až budu sedět v letadle. Na plátně mě opět potěšila a přesvědčila o tom, že je jedna z nejlepších hereček na světě. Velmi těžkou roli osudem zkoušené ženy, jež svým chováním ovlivňuje především svoji dceru, zvládla opět bravurně. Zajímavého parťáka si vedle ní střihl Peter Sarsgaard v roli, jakého jsme ho snad ještě neviděli. Psychologické drama o životních traumatech, které může překonat jedině láska?! (27.09.2023)

Intimní drama, civilní romance odehrávající se v Brooklynu. Vzkvétající mexický režisér se zaměřil na masterpiece záběry spolu s bohatýmy dialogy. Úžasné obsazení vás drží v pozoru děje a často dojde i k úsměvným momentům související s demencí. Paměť a demence je hlavním tématem. Moc se mi líbila přirozená gradace problémů hlavní postavy, které si nese od dětství a během příběhu postupně vyplouvají na povrch. Hudba je velmi omezená, je použita pouze tam, kde se opravdu hodí, nic nezamaskovává. (30.06.2024)

K mému prvnímu setkání s režisérem Michelem Francem jsem v podstatě náhodou, na základě klasické karlovarské otázky vůči spolupracovníkovi štábu "tak na co bych měl jít?" A výsledkem je klasická situace, kdy člověk dostane chuť na na předchozí autorovic bonbonky, protože vycítí zásadní talent a prosté lidské souznění. Paměť mi svým způsobem připomněla některé ranější kousky mého miláška Toma McCarthyho,  (kterého jsem shodou okolností před mnoha lety taky "objevil" právě ve Varech), v nichž se potkávají, sbližují a ovlivňují na různé způsoby poškození lidé, přičemž je to podáno citlivě, empaticky a srozumitelně. Moc se mi líbí scenáristický um, který zvládne náš pohled na ústřední postavu několikrát převrátit způsobem, který nepůsobí nuceně, natož klišoidně. A taky způsob vyprávění, který je civilní a (zdánlivě!) jednoduchý, aniž by křičel "já jsem umění, dejte mi nějakou cenu!" Mému osobnímu vkusu chyběla snad jen troška humoru... aspoň příležitostné uhihňutí by se šiklo. (02.07.2024)

Komorní melodramatické vyprávění (díky malému množství exteriérů bych si ho dovedla představit i jako divadelní hru) o dvou rozbitých duších, které si k sobě najdou cestu. Dlouhou dobu jsem přemýšlela, proč se postava Jessicy Chastain chová tak, jak se chová, až mě její konfrontace s matkou a sestrou totálně rozsekala. Peter byl rovněž skvělý, ale cenu za herecký výkon bych viděla raději u Jessicy. Závěr ale přišel až moc brzy a nechal dost otázek nezodpovězených. Každopádně silný zážitek. (02.07.2024)