Těla

Představte si další den v práci. A je jedno zda v roce 1890, 1941, 2023 nebo 2053. Najít nahou mrtvolu muže s průstřelem oka bez výstupu kulky z hlavy a bez kulky samotné, asi není přesně to, co vám přinese povýšení a prémie. Možná vás to i připraví o život. Když si nebudete dávat pozor. Nebo když vás nebudou dostatečně milovat. Čtyři detektivové, každý z nich jiný než ten druhý. Přesto zastupují zažité stereotypy své detektivní doby. Už jenom na začátku, když o nich nic nevíme, je tedy zajímavé pozorovat rozdílné postupy už jenom během ohledání mrtvého těla na pitevně. Celkový přístupu k vyšetřování je tady zobrazený hodně realisticky. Proto už od začátku vystupuje do popředí právě rok 1890, kde vyšetřuje Alfred Hillinghead (Kille Soller) a rok 2023, kde jsme s Shahara Hasan (Amaka Okafor). Doba, kdy se detektivovi nadřízení vysmáli za nález důkazu otisku prstu a doby, kdy nebýt otisku a DNA, tak se nevyšetří skoro nic. Nulový důkaz a hlavní důkaz. Stejně jako jejich osobní život, na kterém je vidět, že se naše společnost už alespoň trochu posunula. Podobně jako detektivové z roku 1941 a 2053. Kdy se Charles Whiteman (Jacob Fortune-Lloyd) snaží zorientovat nejenom v sobě, ale i ve válce, přičemž Iris Maplewood (Shira Haas) v tom má jasno možná až moc. Protože zjistit pravdu bolí víc, než žít ve lži. Na téhle minisérii je vidět, že se tvůrci rozhodli nijak zvlášť nekomplikovat děj, protože věděli, že mají pouze osm dílů k odvyprávění toho, co mají plánu. A možná o to víc je třeba si Těl vážit. Nejedná se o žádnou natahovanou podívanou o cestování v čase ani tajemné mystery, které ztroskotá na nízké sledovanosti, kde divák nedojde uspokojivému konci. (Přirovnávat k Dark a 1899 mi přijde úplně mimo.) Děj dojde z bodu A do bodu B a odpoví na to hlavní. Proto se pro mě Těla stala tak rychle příjemnou žánrovkou. Každá doba, kdy se děj odehrává je zobrazena uvěřitelně a herci jsou vybraní skvěle. Celé je to uchopené srozumitelně. A momenty, kdy je divák napřed, protože vidí děj na všech hřištích, jsou skvěle zpracované. Od navázání scén a dialogů, po vizuální propojení a přechody. Ano, některé věci jsou místo logiky vysvětleny jakousi vnitřní logikou chápání postav. Prostě to tak intuitivně cítili. To za mě na druhou stranu funguje mnohem lépe než činy, které nelze vysvětlit vůbec žádným způsobem. Nebylo by to správné cestovaní v čase, kdyby nebylo uspokojivě vysvětleno, proč se všechno děje. A to tady funguje na jedničku. Motivace hlavního (nechám už na každém, zda pro jeho popis použije stejné slovo jako já) padoucha jsou dostatečně popsané a všechno spolu skvěle funguje. Byť je základ dost sobecký. Přičemž jednotlivé dílky puzzle si budete skládat sami. A budete fandit, aby postavy co nejdřív zjistili to, co vy už víte/tušíte, dali si vše dohromady, a budete jim přát šťastnou cestu a především její konec. Slibuji, pořádně si to s nimi prožijete od začátku až do konce. Pere se ve mě potřeba napsat, aby se na to podíval každý, kdo má na tuhle skoro osmi hodinovou cestu čas. Protože Těla za to rozhodně stojí. Byť uznávám, že v podobně laděných žánrovkách tahají za kratší provaz. Ale jenom o trochu. Na konci je od diváka navíc vyžadováno, aby s příběhem a s tím, co právě viděl, ještě chvíli žil. Což je v dnešní uspěchané době to největší zlo, co muže umění od svého příjemce očekávat. A je už jenom na vás, jestli se na konci usmějete nebo budete umírat touhou po epilogu, který vás povede za ručičku jako malé dítě. Pokud máte podobné věci v oblibě, bylo by velkou chybou Těla vynechat. 90%. (26.10.2023) (méně) (více)