Harakiri

Film který považuji za to nejlepší co jsem dosud viděl. Chambara styl mění Kobayashi v drama pomsty samuraje, který pokryteckým dodržováním kodexu bushidó přijde o celou svoji rodinu, avšak i jeho pomsta musí být nakonec "správně" interpretována jako příkladný akt samuraje - ronina. A propos, jestliže ve Zběsilosti je Nakadai více než dobrý, pak v tomto filmu je dokonalý. (07.04.2008)

Áno aj nie. Harakiri sa dá vnímať ako výpad proti aureole obklopujúcej samurajskú tradíciu - ako "kritika pomerov v japonskej spoločnosti na začiatku obdobia Edo", ako "koktejl bolesti, poníženia, hrdej tradície a úpadku", ako "vytriezvenie z heroických samurajských klaďasov", ako "samurajská dráma o pomste a cti"... Tým všetkým určite je. No nie tu je ukrytá jeho stálosť. V prípade Kobayashiho Harakiri je cesta od nesmrteľnej skoro anti-žánrovky ku absolútnu dláždená predovšetkým svedectom o nebezpečenstve unáhlených súdov a poukázaním na ohavnosť úplne každého systému, nech už sa zrodil z akokoľvek krásnej alebo hoci len svojou dobu vyskuhranej myšlienky. Všetko, čo je spútané, bolo pristrihnuté, slepne a znecitlivie. Deprimujúce, no v spoločnosti presne takýchto filmov sa toto poznanie dá aspoň zdielať. (15.09.2011)

Seppuku je mistrovským dílem japonské kinematografie. Dramatický příběh samuraje toužícího po pomstě je podbarven naturalistickými scénami a depresivní atmosférou, vytvořenou skvělou hudbou a také tím, že kromě herců a staveb ve filmu není skoro nic (většinou žádné větší vybavení místností, liduprázdné ulice ...). Nejvíce na mě zapůsobila scéna jednoho ze soubojů - ta cesta tím hřbitovem, kde je to vyloženě náhrobek na náhrobku, a následující souboj na poli za silného vichru, to byl opravdu skvělý zážitek. (07.06.2009)

Podobně jako pozdější film Vzpoura, i Seppuku připomíná spíše divadelní drama, což však neubírá filmu na jeho kvalitách. Spíše naopak. Seppuku poměrně reálně vykresluje ubohost životů samurajů v prvních letech Tokugawova šogunánatu a poukazuje na nesmyslnost některých částí proslulého kodexu Bušidó. Filmu navíc nechybí strhující děj a nečekané dějové zvraty. T. Nakadai předvádí fascinující herecký výkon, a jeho výstup v posledních dvaceti minutách filmu se u mě zapíše mezi to nejlepší, co jsem doposud ve filmech měl tu čest vidět. 10/10 (19.04.2008)

ocenenia : MFF Cannes 1963 - Špeciálna cena poroty ◘◘◘◘ Vynikajúco podaný príbeh o tom, že aj samurajská česť je častokrát stavaná iba "na piesku", a že rozpor medzi hrdosťou a ľudskosťou tvorí častokrát tie najväčšie tragédie. Tak isto dosť veľký pluvanec do tváre tých, pre ktorých je samuraj automaticky stelesnením ušlachtilosti a cnosti, no Kobajaši ukazuje, že napriek dodržiavaniu princípov, vnútro každého človeka môže byť skazené, pokrytecké, a že aj samuraj (v podstate metafora "čestného človeka") častokrát kladie diplomaciu a vlastnú hrdosť nad princípy ľudskosti..... Film samotný sa pohybuje v troch rovinách - veľmi pomalej prítomnej rovine, kedy Nakadai rozpráva svoj príbeh (niektorých môže dôstojnosť a pomalosť podania nudiť), v sociálno-dramatickej historickej rovine, až nakoniec obe tieto roviny logicky ústia do úžasného akčného, veľmi sugestívneho finále.... A záver? ten bol tak trpký, že človeku zhorkne slina - na plátno prevedené klasické porekadlo, že "Dejiny píšu víťazi".... Skutočná pravda je prekrytá nánosom ľudskej pýchy, namyslenej ľahostajnosti, slabosti uznať si vlastné pochybenia, a najmä, snahou prekryť svoju úbohosť svojou fiktívnou "ctihodnosťou" (06.01.2012)