Parthenope

Sorrentino je mistr v točení nádherných obrazů, které jsou ale jen vyprázdněným kýčem. (06.07.2024)

Jak některé filmy od Sorrentina vyloženě miluju, tak tady se neapolský rodák již úplně vyčerpal a zacyklil a vyplodil čistou obrazovou manýru, neobjevnou, vyčichlou a zcela bezobsažnou. Všechno se tu točí téměř výhradně kolem fyzického vzhledu mladé hlavní hrdinky (resp. její herecké představitelky), obdivování krásy ženských těl tu ale zároveň působí stařecky oplzle a uslintaně. Dialogy se tváří hluboce filosoficky, film nicméně tone v tezovitých blábolech ("ženská krása je jako válka, otevírá dveře") a emocionálně zcela vyprázdněných melodramatických motivech. Mistrovství světa v natáčení prázdných výplňových scén s výpovědní hodnotou ekvivalentní dvouhodinové reklamě na luxusní parfém. (05.07.2024)

Sorrentinova obrazová poezie vzdávající hold Neapolu a ženské kráse (jak jinak). V první třetině hezká expozice postav, ze kterých vedlejším vévodí nejenom hereckým výkonem, ale i charakterem, spisovatel Gary Oldman. Později čím dál více pocitových fragmentů, kterých kontext a význam v ději mi uniká. Čímž ustupuje i nadšení z formy jejich podání. Co měla proboha znamenat ta “kráska a zvíře” postava ošklivého kněze, v kostele prstujícího Parthenope?? **1/2 [Cannes FF] (24.05.2024)

Sorentinovký snímek, který je asi potřeba vidět v kině, neboť staví zejména na impozantních záběrech a skvělé kameře. Když spojíte seriál Mladý papež, filmy Felliniho a nevkus komedie Slunce, seno a erotika dohromady vyjde vám Parthenope. Bylo zde opravdu mnoho působivých a úžasných scén, ale také plno hluchých míst a nudy. Mezi pozitiva filmu patří rozhodně úžasná a překrásná Celeste Dalla Porta v hlavní roli, která opravdu chvílemi připomínala Sophii Loren. Příjemné oživení přinesl do filmu svou postavou a výkonem i můj oblíbenec Gary Oldman. Nejzajímavější byla na filmu jeho estetika ošklivosti, se kterou Sorentino často pracuje. Zde se například objevuje kontrast mezi kdysi krásnými filmovými herečkami, které jsou ale věkem a hlavně plastikami zohyzděné, a profesorovým synem, který trpí vzácnou chorobou a jeho vzhled není příliš přitažlivý, ale vlastně jeho přítomnost je mnohem příjemnější než přítomnost některé z těch padlých hvězd. Dále je zde motiv církve a sexu, také daný to kontrastu. Rozhodně se nejedná o lehkou podívanou, ale film dle mého stojí za zhlédnutí. (7,5/10 (KVIFF 2024) (10.07.2024)

Obávam sa, že Sorrentino sa nakazil tou istou chorobou ako Wes Anderson: stále viac kradne z vlastných filmov, neprináša na stôl nič nové, opakuje tie isté myšlienky znova a znova a znova. Niekto by to mohol nazvať štýlom, ja by som skôr povedal, že iba honí péro vlastným fanúšikom. Keď sa človek pozrie na iných Áčkových režisérov, známych pre osobitosť ich tvorby (dokonca aj na tých, ktorí majú tendenciu krúžiť okolo rovnakých tém), je jasne detekovateľný akýsi pokrok, vývoj, kariérna cesta. Parthènope má všetko, čo sa od talianskeho filmára dá čakať: témy mladosti a staroby, krása a rozmanitosť jej podôb, chtíč, neopätovaná láska, nádherní ľudia čo hulia jednu cigu za druhou, nadržaní kňazi kráčajúci v slow-motion, pričom všetko to je natočené ako reklama na drahý parfém. Nechápte ma zle, stále mám rád Sorrentinove filmy a Parthènope nie je výnimkou: príbeh o neapolskej kráske, ktorá prechádza životom a snaží sa NEvyužiť svoju krásu vo svoj prospech je zaujímavý. ALE. Je to ako keď sa fanúšik SSC Neapol ide pozrieť na zápas s posledným tímom tabuľky zo Serie B – „Tím hral dobre, som rád, že vyhrali (1:0), ale nemali by mať na seba väčšie nároky a chcieť trochu viac?” Videné na 77. MFF v Cannes. (04.06.2024)