Stalingrad

Dvoudílný válečný film, kterým Ozerov dokompletoval svoji Velkou vlasteneckou válku. Vzhledem k roku vzniku zde už nevidíme Stalina jako hodného strýčka, který naslouchá svým generálům, ale jako diktátora, který se nebojí jít do konfliktu s Žukovem, který vydává proslulý rozkaz číslo 227: "Ani krok zpět" a tím pádem střílení do vlastních vojáků. Je to pěkné vidět pravdivější sovětské podaní svých dějin. Film jako takový je rozdělen na dvě části. První a slabší, pojednává o počátcích operace Blau, není až tak vojenská, jak by někdo mohl čekat. Druhá ovšem naplno ohromí samotnou bitvou o Stalingrad. Bylo vidět, že tvůrci si pohráli s ateliéry rozbořeného města, Rudého náměstí nebo nádraží. Škoda jen některých záběrů převzatých z Boje o Moskvu. Samozřejmě řežbu jako v Nepříteli před branami nečekejte, Rusové to holt točili po svém, ale jejich Stalingrad už není komunistická propaganda, což z něj děla slušný válečný film, který rozhodně neurazí. (10.08.2015)

Oproti pozdějšímu německému Stalingradu z roku 1993 je tohle takové míň životné, zejména bojové scény nebo obrazy zkázy města a utrpení jeho civilních obyvatel. Totéž se vlastně dá i říct o jednotlivých hlavních postavách, kterým je obtížné jejich chování a určité naivní nadšení věřit. Na druhé straně co se týče chronologie bitvy a třeba Stalinových chyb, vcelku mi to přišlo jako odpovídající. (20.12.2023)

Ozerov měl v sovětském filmovém průmyslu zvláštní privilegované místo, které by se možná mohlo přirovnat k postavení Otakara Vávry u nás. Natáčel válečné filmy s velkorysým rozpočtem, který dusil sovětský film, protože za každý z těchto grandiózních filmů plných vojenské techniky by se natočilo deset menších a dost možná lepších filmových projektů. Měl logicky podporu oficiálních kruhů, takže v jednotlivých scénách vidíme desítky a stovky pohybujících se tanků, obrovský kompars a nebe zaplněné letadly. Tyhle kousky ocení především fanoušci vojenské techniky a vojenské historie a Ozerov mohl být angažovaný kterýmkoliv ze spolků, které dnes pořádají historické šou napodobující slavné bitvy minulosti. Na druhé straně pracovat s herci, mít smysl pro detail a skutečné herectví, to se Ozerovovi nikdy moc nevedlo a náš Vávra v tom byl mnohem lepší. Zatímco v epopeji Osvobození nad tím člověk ještě zamhouří oči, na přelomu 80. a 90. let už byla světová filmařina někde úplně jinde a když tenhle kousek srovnám s tehdejšími americkými filmy o Vietnamu natáčených v 80. letech, tak je to srovnání tristní. Jednotliví vojáci pro Ozerova moc neznamenají, pozornost věnuje rozhodování generálů a politických veličin. V řadě scén se objevuje patos typický pro sovětskou válečnou tvorbu a dialogy se omezují na proklamace a hesla. Ozerovův pohled na válku odpovídá oficiálnímu sovětskému výkladu, takže Stalin je v duchu perestrojky už vylíčen lehce negativně, ale sovětské vedení války, které bylo nesmírně neefektivní a způsobovalo obrovské strádání vojáků i obyvatelstva, tam zásadní kritice podrobeno není. Paulusovi jako vrchnímu veliteli německé obklíčené armády je věnován malý prostor a je vylíčen v poměrně příznivém světle kvůli své roli, kterou sehrál v sovětském zajetí a později v NDR, kde pro Sověty odvedl velký kus práce na poli propagandy. Celkový dojem: 25 %. (13.07.2008)

"Pořádný" válečný film pod taktovkou tradičního ruského režiséra Jurije Ozerova. Též pod názvem Bitva o Stalingrad. Stovky tanků, desítky letadel, děl a kaťuší, hrdinové sovětského (tehdy) národa v nejdůležitější bitvě druhé světové, v bitvě o "pevnost na Volze". Už oproštěno od většiny ideologických klišé, jen podáno ze sovětského pohledu (na rozdíl německého pohledu v možná ještě lepším německo-švédském filmu Stalingrad z roku 1993 http://www.csfd.cz/film/26591-stalingrad/, nebo od vyváženého hlediska ve vynikajícím filmu Nepřítel před branami http://www.csfd.cz/film/164-nepritel-pred-branami-enemy-at-the-gates/). Trailer: http://www.youtube.com/watch?v=lV0pnHcyzEk (25.12.2009)

Nejdřív zaútočíme na střed, potom nepřítele obklíčíme a pak obětujeme obě křídla. Přístup obou "hlav pomazaných" mi připomínal strategii generála v Šíleně smutné princezně. Záběr na mapu, záběr na pole, vojáci jedné a druhé strany někam jdou (jedou) a člověk zjišťuje, že se opět v bitvě ztratil. Krátké průstřihy do osobních životů postav nedokázaly předstírat, že film má kromě bojů nějaký děj. K přemýšlení mě přiměla jediná postava, Ivan, vlastně spíš představitel Ivana. Uvažovala jsem o tom, jestli umí doopravdy střílet. (18.01.2011)