Satanské tango

Tak to byla šichta! Ale stála za to - po formální stránce jedinečné a vskutku podmanivé dílo, které diváka vědoucího do čeho jde, vtáhne a až do konce nedovolí odejít, či dokonce usnout. Obsah - zčásti lyrický a filozofický, zčásti velmi konkrétní a zemitý, rozhodně ironický až satirický - je evidentně méně podstatnou složkou celého díla, ale ani ten není zanedbatelný a snímek nesklouzává k samoúčelné vizuální exhibici nebo prázdnému experimentování. Příběh je prost vší polopatyčnosti, ale právě jeho"podivnost", spolu s atmosférou a obdivuhodnou prací s kamerou dělají ze "Satanského tanga" nevídaný divácký zážitek. (08.07.2020)

Akože, keď som videl zase, jak idú v tom daždi a blate a idú, idú, pijú, tancujú, prelieva sa dážď aj chlast, zápisky sa píšu, a oni stále idú tak som zároveň vnímal, že je úplne prirodzené, že dlho idú, furt prší a oni (Iirimiáš a Petrina) idú. A že to tak má byť. Bolo to fajn. A za tento úspešný a hypnotizujúci spôsob navodenia zmeneného vnímania štandardného príbehu tak, aby sa stal zároveň experimentom a aj meditatívne uhrančivým popozeraníčkom si Tarr zaslúži aj 10 hviezdičiek. (05.04.2009)

Když chcete zhlédnout Satanské tango, musíte nutně vědět do čeho jdete. Více než sedmihodinový snímek je patrně nejdelším nedokumentárním neexperimentálním hraným filmem, který byl natočen. Hned první desetiminutový záběr sledující rozebíhající se krávy hraje na divákovy nervy a trochu záživností připomíná začátek Kubrickovy Vesmírné odysey. Kubrick však není cesta, kterou by se Tarr ubíral. Druhý záběr notně připomínající Stalkera prozradí vše. Ano, Tarkovskij, to je ta cesta. Jakoby nezúčastněná kamera, dlouhé záběry na odcházející i přicházející lidi, spící opilce či neúnosně dlouhé (a až krutě reálné) týrání kočky. Obsahově by se film samozřejmě dal nastříhat na běžnou hodinu a půl. Tarrovi šlo o něco jiného. Jak ale takový film hodnotit? Mně osobně by se zamlouvalo něco mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Tři jsou průměr a Satanské tango rozhodně průměrné není. (17.09.2010)

Nejdříve bych rád podotkl, že dílo Bély Tarra mi před projekcí Satanského tanga nebylo úplně neznámé. Částečně jsem proto věděl, do čeho jdu a co mám od filmu takového rozsahu očekávat. Přesto jsem se v určitých momentech nestačil divit, co to na mě Tarr zase upekl. Jeho specifický styl odkazující na dílo Andreje Tarkovského a Miklóse Jancsóa jsem poprvé odhalil u filmu Zatracení a byl jsem jím přinejmenším fascinován. Extrémně dlouhé a z velké části statické záběry - znaky, podle nichž Tarrův styl bezpečně poznáme. S kameramanem Gáborem Medvigym, který pro Tarra nasnímal dohromady tři filmy (spolu se Zatracením a Satanským tangem ještě Werckmeisterovy harmonie, které dohromady tvoří volnou trilogii), vytvořil Tarr natolik solitérský styl, jenž v současné produkci téměř nemá obdoby. Převrací filmovou řeč naruby. Satanské tango konstruované jako onen známý tanec, rozděleno do několika částí a kapitol. Ty se několikrát překrývají, jsou prezentovány z perspektiv více postav, proto můžeme vidět tu "samou" scénu z pohledu někoho jiného. Film se odehrává během dvou deštivých odpolední na maďarském venkově a popisuje situaci v jednom zemědělském družstvu. Příběh ale nemá primární funkci narace, tu přebírá právě onen zčásti přiblížený styl. Sám Tarr říká, že děj není podstatný, vše bylo vyčerpáno příběhem Kaina a Ábela, ostatní jsou již jen variace na toto téma. Není proto důležité, co se v Tarrových filmech odehrává, ale jakým způsobem je to natočeno. Nechte se proto unášet démonicky dlouhými a vizuálně podmanivými záběry, ponořte se do tohoto výjimečného Díla. Čas se zastaví a vy ho budete vnímat v úplně jiných dimenzích. (06.07.2007)

Všechno, co miluju na filmech, v sedmi zhoubných hodinách. „Člověk chodí sem a tam, nemůže přece pořád dřepět doma… a mokne, zvenku i zevnitř… Protože nejhorší není tohle, ale tady to uvnitř. Jistě jste také slyšel o vnitřních deštích. Ve dne v noci omývají člověku orgány. Přicházejí ze srdce… a neustále omývají játra, žaludek, slezinu a ledviny. Už jsem úplně promoklý… Kdyby nebylo toho kabátu, ani nevím… Netroufám si ho ani rozepnout. Sklenka vína by ale pomohla. No a pak jsou tu neustálé požadavky jater, žaludku, ledvin. Musí bez ustání pracovat. Nemůžou se zastavit. Protože pak by ta nestálá promočenost najednou přešla v prudké vysychání. Což se pak snadno může stát člověku osudným.“ (24.10.2019)