Revizoři

Přátelé tohle je nečekaný nářez. Ač se mi při sledování evokovalo několik amerických a japonských starších bratránků, ze kterých si autor bral očividně inspiraci, snímku to opravdu neškodí. Více mi vadila práce kameramana nebo snad nedotaženost režijní práce nebo to jen bylo neumětelství našeho promítače v kině. V některých dialozích nějak chybělo kousek hlavy komunikujících ač záběr nebyl detailní. A jej, jsem to já ale hnidopich. No veskrze od počátečního skoro dokumentu, přes akční komedii až po psychothriller povedená podívaná. A maďarští revizoři v metru dostávají asi pořád nakládačku. (09.02.2005)

"Dám vám takovou pokutu, že si na to budete muset vzít hypotéku." Takové výhrůžky ovšem platí pouze na slušné občany, neboť problémová chamraď ve střední Evropě za přepravu veřejnou dopravou zkrátka platit nebude. Skupinka budapešťských revizorů však sympaticky nevzdává svůj marný boj proti černým pasažérům, své osobní problémy si také řeší poměrně svérázně, ale na mé spokojené vrnění přesto nedošlo. Obrazová forma se mne totiž neustále pokoušela uspat a hudební psychedelie zase probudit - obojí v podstatě marně. (07.10.2016)

Vezměte Samotáře, přidejte styl a obsah a máte Revizory. Na úrovni symboliky a metafor jsou místy až urážlivě jednoduší (člověk nemusí být Einstein, aby si domyslel, co představuje podzemní spleť tras v životě člověka, kterému všechno tak nějak padá na hlavu, proč je Medvědice převlečená zrovna za anděla nebo proč je možné vyjít z podzemí teprve tehdy, když je poražena ultimátní hrozba v podobě maskovaného přízraku, který se mezi vraždami krčí někde v postranních tunelech metra), ale to neznamená, že jsou Revizoři nezajímaví nebo nedejbože banální – jsou podaní prostě, ale ne primitivně, příběh je nám znám, ale stále ještě ho stojí za to vyprávět. Jejich síla spočívá v dávkování různých prvků a rovin a jejich kloubení – symboliky s čistým dějem, všedního života se snovostí, komiky s pokusy o výpověď, lehkosti s existencialismem, a hlavně pak obrazové uměřenosti s čistými vizuálními orgiemi. Ač si teď, v roce 2009, říkám, že už na tom s filmy v Čechách nejsme zas tak obludně, na něco podobně osobitého v českém podání si musím ještě počkat (kdy se tu konečně najde herec, který by byl ochoten na brutto zdrhat mezi stanicemi s rozjetým vlakem za zadkem? Jaroslav Plesl? Slušelo by mu to…) (25.08.2009)

Předčasný vrchol Antalovy kariéry, který nápaditě stmeluje absurdní černý humor s chvílemi takřka hororovou atmosférou "divného" podzemního světa. Je to v každém ohledu výrazně karikaturické, od typického panovačného šéfíka přes životu odevzdané pracující až po záporně vykreslené gestapáky, takže bych paradoxně řekl, že černočerná figura vraha náladě vyprávění i s jeho ironickým vyzněním příliš nesvědčí, ale jinak si nelze moc na nic stěžovat. Herci jsou fajn, prostředí nevídaně deprimující a bezvýchodné (i bez vraha) a režie skutečně chytrá a vynalézavá, umně pracující s prostorem, tlumeným osvětlením a především hudbou, která scénám dodává ohromnou šťávu. Některé momenty bych náhlým návalem šoku a překvapení přirovnal dokonce k mistrovskému timingu Cuaróna či Hanekeho, jiné zase pobaví způsobem, kterému bychom se v jakémkoli jiném filmu asi těžko zasmáli ("Jestli se ti uleví, můžeš mě i pochcat"). Kreativní prácička, pro metro a revizory nejhorší představitelná reklama ever... :)) (02.11.2016)

Nimród Antal určite vyrstal na Blade Runneroch a Votrelcoch, ktorých atmosféru dokázal naroubovať do Maďarského koľajového undergroundu (kde lietaju sovy). Formálne sú spomínané dva filmy strihnuté ešte aj Trainspottingom (partička lúzrov, výborná hudba), čo vo výsledku tvorí veľmi lákávé kombo. Žiaľ od polovice a hlavne k záveru sa začne improvizovať (alebo experimentovať) a film tlačí na filozofickú rovinu, na ktorú som nebol vôbec naladený. Každopádne na Dunaji nám vyrástol nečakaný skvost a keď sa budem niekedy túlať po Budapešti určite to nebude metrom. (17.09.2005)