Johnny Mnemonic

Génius jako je William Gibson si pro svá díla zaslouží mnohem lepší filmovou podobu...pravda je, že sám psal scénář, ale víte jak to je s těmi borci v marketingu, ti vám vykecají i díru do hlavy;) Navíc kdyby Jane vypadala jako Molly, asi by to dost lidí nevydejchalo:) Jinak nic proti Dině Meyer, ona za to nemůže. Vše kromě těch nejzákladnějších prvků (jako jsou jména postav:)) překopáno nebo spíš hluboko zakopáno jest, Dolph Lundgren zcela zbytečně zabírá místo na plátně (a že ho je pěknej kus), na mé skrytě cyberpunkové duši mě trošku zahřál snad jen matrix a potom efektní monovlákno;) A možná i hudba od nějakého Brada Fiedela. (19.04.2004)

Když už béčko, tak aspoň s Reevesem a Lundgrenem ( jeho poslední dobrá role - dle mého skromného názoru se měl držet právě těchto vedlejších roliček, než se uplácat k smrti v hlavních rolích různých akčních ultra shitů ). Ze všeho tu čouhá těžká nedodělanost, nedostatek peněz a režisérská nemohoucnost, ale zase tu máme krásné kouzlo nechtěného :-) Do toho pěkně hudba Brada " Terminator" Fiedela a na slabší 3* to stačí. (04.02.2008)

S odstupem každé další dekády se tyhle představy přetechnizované budoucnosti nechtěně stávají vtipnější a mimóznější, o to víc, pokud se točí kolem hustohusté počítačovo-hackerské subkultury. Což Johnnyho nespasí, protože už od data výroby jde o mizerně natočenou koninu s tragickou režií, designem i hereckými výkony. (08.12.2015)

Johnny Mnemonic je přesně na půl cesty mezi tím, co se o něm říká a tím, čím jsem doufal, že bude. Výsledkem je tak relativně zajímavé, typicky 90kově bečkové sci-fi, které doplácí na nedotažený děj (postavy se objevují, kde tvůrce napadne, nějaká logika a realistický pojem o plynutí filmového času jde rázem do kopru, podstata viru NSA, naprosté upozadění černého ledu) a podivné triky, u nichž nevadí ani tak, že jsou mizerné (neboť se tím alespoň jasně rozliší, co je skutečnost a co virtuální realita), jako spíš, že jsou nepřehledné. Každopádně by mě hrozně zajímalo, jak to vypadalo na velkém plátně. Především je ale velmi zajímavé sledovat typické cyberpunkové propriety (uličky s odpadky, kouř, čisté vědomí bloumající sítí, ...) jak si je Hollywood představoval půl roku před premiérou Ghost in the Shell... Kupodivu nebyl od té Oshiího vize až tak daleko... (09.11.2009)

Johnny Mnemonic je jeden z mých rekordmanů: rozkoukal jsem ho, přísahám, v roce 1997 :-). Měl jsem tehdy docela rád Gibsona, a film jsem přesto nebo proto tehdy celý nedal... Problém s cyberpunkem v tomto pojetí je, že velmi rychle zastarává. Aby tedy fungoval, měl by mít nadčasové prvky a dobrý příběh. Což se povedlo tak napůl (a Gibsonova chyba to není). Dojem je spíš, že jde o vizuální napodobeninu Blade Runnera se značně omezeným rozpočtem (i když jsou triky a kulisy technicky "novější", vypadají hůř). A ta estetika zastydlého disko-retra je vyloženě odpudivá.... Nicméně, film celou hodinu relativně fungoval, jen pak přišlo velké finále... které mělo být velká pecka, ale bylo k smíchu a pláči zároveň. Bojové scény v poslední půl hodině mi způsobily vážnou nevolnost a podobné bolesti hlavy, jako předváděl Reeves. Ještě se pozastavím u castingu – dokonalí antiherci Lundgren a Ice-T dali filmu pravý feel ultrasračky. Kitano, Reeves, Meyer, ano, to byla naštěstí jiná káva (Meyer mě prostě baví, nelíbí se mi, ale je zajímavá). Resumé celkové: škoda. (07.06.2012)