Obsahy(1)
Když na sklonku života bilancoval Cimrman svou uměleckou činnost, došel neradostnému poznání: ani jedno z děl, které podepsal, nedošlo uznání. A proto se rozhodl ustoupit do anonymity a stát se autorem folklórním. Jasnozřivě rozpoznal, že moderní doba odsoudí k zániku lidovou tvořivost v takových oblastech, jako je národní píseň, pohádka, pověst, přísloví či pranostika. Jediné, co z ústní folklórní tvorby nezemře a zůstane živé, je anekdota. A právě ona hraje významnou roli v jeho hře Lijavec. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (184)
Nechci prozrazovat, ale ten dějový zvrat, co ke konci přijde, za to by se nemusel stydět ani některý z moderních seriálů. To propojení Cimrmanovy fiktivní hry s ústavem pro přestárlé, bylo naprosto geniální. "Křivý nožičky, na zádech číslo, oni vypadaj jako fotbalisti." Po zdařilém semináři nás soubor obohatí zpěvem Elektrického valčíku a pak to přijde. Jedno z nejlepších představení. "Ruce na deku. Obě!" ()
Psychodrama vhodné pro pacienty psychiatrických léčeben a poslaneckých sněmoven. To se nasmějete – lidové vrstvy! Pravý Točník – pardon – žebrák, by měl znát dva tři dojemné příběhy. „A víc jak krejcar mi nedávejte, feudále. Nechci se vrátit v tu bohatou pakáž!“ „ Kachno! Potápko! Bukači!“ „Nechte si těch impertinencí, feudále. Jsme zde samí obyčejní civilisti.“ Ach – „to vám byl slavný den, kdy k nám byl zaveden e-lektrický proud…!“ Koho příště na svět přivede porodní dědek? Že by Zlatovlásku…? „Odpočívej v pokoji…“ – „Taková píseň dovede vyburcovat!“ ()
,,Smích pod pěnou nelze prokázat.“ Lijavec je jedna z mých nejoblíbenějších Cimrmanových her. Je velice konzistentní, má výbornou atmosféru a působí přirozeně a nenuceně. Zároveň je velmi promyšlená a lze ji vnímat dvěma způsoby a v závěru dokonce třemi způsoby (jako psychodrama herců divadla JC). Hlavní obsazení Svěrák, Weigel, Čepelka a Hraběta je naprosto dokonalé, každý se do své role přesně typově hodí. Např. Hraběta je ve své roli správcové bezkonkurenční (Štětináč!). I úvodní seminář se všemi herci na scéně je svěží a nemá hluché místo. Jejich vzájemné škádlení je jako perlička na už tak zajímavých příspěvcích. K záporům této hry se vyjádřit nemohu, protože jsem žádných nenašel. ()
Snad všechno z plodného scénáristického pera dua Smoljak-Svěrák stalo se již, anebo se jenom stane, zlidověnou klasikou, která bude ještě velice dlouho, ne-li navždy (doufejme), parafrázovaná v slovním projevu nejedného fanouška DJC při pivku v hospodě, ale nejen tam.. Sám jsem, při svém vlastním výzkumu problematiky J.C. zjistil, že prakticky není životní situace, na kterou by nebylo možné aplikovat adekvátní výňatek z některého díla výšezmiňovaného tvůrčího dua parafrázující danou vzniklou situaci. Toto jenom dokazuje, že nejlepší hry píše sám život a že pánové Smoljak a Svěrák jsou jeho geniálními pozorovateli, kteří zvládají své životní zkušenosti bezbolestně, citlivo a s jakýmsi laskavým humorem přenést do svých krásných a vtipných her. Děkuji Vám, pánové.. Avšak bavíme li se o hodnocení jednotlivých snímků, kde ne každá hra splnila mé očekávání, tady dle mého názoru saháme k metám nejvyšším, jelikož osobně považuji Lijavce za vrchol jejich tvůrčích dovedností a na pomyslném piedestálu zastává tato hra stupínek nejvyšší. ()
Nebo tak ještě jednu. A stejně vtipnou. Anekdotu chemickou! Ta je velice krátká... H2SO5 (smích) No (nadšeně) přece někteří se smějete, asi nějací chemici, ne? Jen chemik totiž ví, že síra by v této sloučenině musela být sedmimocná. A to je právě zas jen pro chemika něco tak komického, (kouzelný úsměv Miloně Čepelky) viďte, že se neudrží. Ovšem, v zájmu pravdy je třeba říci, že takováto sloučenina skutečně existuje, je to kyselina pedoxosírová, ovšem Cimrman ve své době ji ještě neznal, a tak já myslím, že nebudeme takovou pěknou anekdotu tímto faktem nějak problematizovat. Hry Járy Cimrmana vskutku nutí jen přepisovat jejich scénář do komentářů, inu, neudržel jsem se. Jak se zde mnozí shodují, závěrečná beseda umístěná v duchu úvodních seminářů z jiných her na začátek představení je mnohem nahláškovanější než přímo vystoupení později, což sice celku nedělá nejlepší reklamu, nicméně s ohlédnutím na jinak veskrze kladné aspekty díla to rozhodně není problém. Velmi zajímavé je asi nejdrsnější probourávání veškerých možných stěn z mnou viděných cimrmanovských her; nejen tedy v besedě na začátku, kdy do sebe herci celou dobu ryjí (mnohem více než v jiných) a asi nejvíce se snaží vyvolat dojem skutečné přednášky; tak i hra, která je v průběhu herci asi nejvícekrát pokažená (dokud to twist na konci nevysvětlí), což z ní činí asi nejvíce meta Cimrmana. Hodnotím pěti, primárně proto, že je to možná ze slabších děl svého unikátního žánru, ale furt je to pěkně vysoko, a to nejen kvůli hláškám jako: ...možná si říkáte, proč také nepřemýšlím. To je tím, že to organizuju./...jsem bezvýhradný ateista, až se bojím, že mě Pán Bůh potrestá. ()
Galerie (6)
Zajímavosti (30)
- V „Elektrické valčíku“ se zpívá: „Budeme žít jako v Praze, všude samé vedení,“ což byla narážka v té době na současnou politickou situace. „Vedením“ je míněn tehdejší tamní režim a spojení „v Praze“ je zase míněno, že v Praze všichni výše postavení sídlí a je to tam tedy nejpřísnější. (mnaucz)
- Po dvou letech byl přepsán scénář hry a hra změněna na hru, kterou hrají dědkové ve starobinci. (Kulmon)
- Trestnice na Borech měla být změněna na jinou, nejlépe v Rakousku. (Kulmon)
Reklama