Substance

Festival v Cannes již déle pravidelně zdobí filmy s pověstí velkého šokujícího zážitku, u jakého se prý odchází ze sálu v průběhu promítání či rovnou se v sálu omdlévá. Substance se po Titanu a Zločinech budoucnosti stává za krátkou dobu již třetím festivalovým horrorem s motivy nových proměn lidského těla, přesto jde o dostatečně originální a nabitý počin, jaký mě svou atmosférou, brilantní filmařskou stránkou a brutální gradací do stále bizarnějších, nechutnějších a absurdnějších zvratů totálně přikoval do křesla. Za to si Substanci cením – rozvířit stojaté vody žánru filmem, který přinese dosud nevídaný šok a sugestivní zážitek díky příběhu a jeho ztvárnění, ale zároveň plně upoutá po tak rozsáhlou stopáž bez hluchých míst, skvěle drží pohromadě a je kreativní i v mnoha dílčích formálních nápadech (např. flashbacky, které dřívější hlášky posouvají do ironických vtípků, či velké stylové nápisy na obrazovce jako ve filmech Gaspara Noého)... opravdu velký respekt, ten film mi občas brával dech! Na druhé straně k plnému počtu neinklinuji, neboť se nemohu zbavit dojmu, že celý film je tvořený hlavně na efekt (na ten šok).. film, který jsem jednou velice rád v kině zažil, ale podruhé bych ho sledovat už nechtěl... film, co se snaží formálně ponášet na velký art, ale během hodně dlouhé stopáže nenabídne co do sdělení o moc víc, než jednu myšlenku o zkáze touhy po věčné kráse a dokonalosti, odhalitelnou již ze samotné zápletky (a jakou disponuje např. i Portrét Doriana Graye, příp. i komedie Smrt jí sluší). / PS: Demi Moore po neuvěřitelné šedesátce je (před ohyzdnou proměnou své postavy) neskutečně sexy! „Jste jen jedna – žádná vy a ona...“ [80%] (19.09.2024)

Sexistická giallo soft porno variace na Aronofskyho Requiem za sen, zkombinovaná s Garlandovým snímkem Men a Lynchovým Sloním mužem. Hlavní poselství o absurditě lidské povrchnosti předává režisérka Coralie Fargeat divákovi velmi neortodoxním způsobem, který jde v závěrečné části až přespříliš za hranu lidské únosnosti a důstojnosti. Pět z pěti dávám pouze z důvodu, jaké haló, diskuzi a nevoli mezi diváky tento kontroverzní počin vyvolal, a přesně o tom kinematografie je. Kultovní film a jeden z nejzásadnějších počinů uplynulé dekády, o Substanci si budou povídat ještě tři generace po nás. Plná palba. 👌 (29.06.2024, KVIFF) (30.06.2024)

Krásny film. Ešte nikdy som nevidel toľko ľudí odísť z kina. To, čo kedysi v osemdesiatych rokoch rokoch ťažkopádne stvoril Cronenberg, je tu dovedené do žánrovej dokonalosti. Hovorím žánrovej, lebo ako body-horror to skutočne reflektuje všetky prvky svojho žánru a to v niekoľkých rovinách (vrátane nosnej témy erotická dráždivosť krásneho tela vs. fyzické znechutenie z jeho rozkladu a rozvratu). Ako film samotný to už má Substance trochu ťažšie, soft sci-fi zápletka mi nevadila, ale že Elisabeth za to nemusí platiť, neberie ako red flag, že je to v nejakej pofidérnej bytovke a na základe trojslovných kariet vie, čo si kam pichnúť, to by bolo hádam príliš aj na päťdesiate roky. Rovnako mám dojem, že Coralie Fargeat netušila, ako ten film ukončiť. V konečnom dôsledku mi to bolo ale jedno, bavil som sa parádne, má to podmanivú atmosféru horúceho pozlátka a tá rekonštrukcia žánrových atribútov body-horroru je fantastická. (18.09.2024)

(KVIFF 2024) Substance má již nyní čestné místo na poli krvavých body hororů. Při letmém pohledu na anotaci vyvstane člověku hned na mysli klasika Smrt ji sluší (mně konkrétně naskočila i epizoda Mimo z del Torovy antologie Kabinet kuriozit). Obsazení Demi Moore do role stárnoucí, (polo)zapomenuté hvězdy byla trefou do černého a jsem rád, že tato v 90. letech populární (byť "malinová"), zatímco v posledních letech spíše kvůli podezřelým změnám vzhledu bulvárem propíraná herečka dostala šanci si zahrát - možná tak trochu - sama sebe(?). Minimálně od dob Gremlinů víme, že pravidla nejsou jen pro okrasu, a když je porušíme, může to mít (doslova) monstrózní následky. Během sledování mi před očima nabíhaly odkazy na filmy jako Osvícení, Sloní muž, Carrie, Věc, Pohádka pohádek či Moucha, čímž ale nechci tvrdit, že by byla Substance kompilátem dříve viděného. Při projekci jsem viděl postranním očkem, jak někteří lidé uhýbali pohledem - mně v tomto ohledu vadila jen jedna jediná (nehtová) scéna. Rozhodně se ale jedná o otrlý kousek, který má neuvěřitelně nabušený a energický audiovizuál, kde jsem místy ocenil svou lehčí hluchotu. Rovněž nutno ocenit děsivě autentickou práci maskérů, kteří v tomto případě měli vskutku velký prostor pro realizaci. Coralie Fargeat se podařilo naservírat hutnou, krvavou podívanou, která by si mohla plácnout s Kill Bill. V neposlední řadě jde ale i o smutný příběh o šovinistickém ideálu krásy, jehož dosáhnutí může sebou přinést fatální následky. Není to za mě čistých pět hvězd, nicméně za odvahu a koule něco takového natočit si je Substance zaslouží. (05.07.2024)

Vyinženýrovaný festivalový produkt čerpající z Jekylla a Hyda, Doriana Graye a mnoha jiných zdrojů, který ale těžko může znechutit, uchvátit nebo znepokojit, když ho divák ani na chvilku nebere vážně, přinejmenším divák, který už někdy v životě viděl nějaký body horor. A po většinu stopáže je žel bohu až příliš očividné, že ho vážně nebrala ani sama režisérka. Všeprostupující sterilita brání divákovi v jakékoli identifikaci s postavami, respektive děním na plátně, zrcadlové neurony tak zůstávají potichu a veškeré „nechutnosti“ vyšumí do ztracena, místo aby spoluutvářely prožitek, příběh, film (dobrým příkladem jsou nehty, srovnej s Mouchou). A více neznamená lépe. Je blbý to takhle napsat, ale chybí tomu „srdíčko“, láska k filmu. Obrovský kontrast oproti Ti Westovi a jeho Maxxxine viděné o pár dní dříve (i pár dní potom), která je sice scénáristicky vcelku jednoduchá, ale aspoň upřímná. A že to mělo myšlenku? To má i Bony a klid. (15.07.2024)