Substance

Novodobý body horor o rozklade amerického sna s veľkorysým cinefilským presahom. Tak, ako sa starnúca Norma Desmond (Sunset Blvd.) nedokáže zmieriť s definitívnym koncom svojej zašlej slávy; tak, ako Betty z Mulholland Dr. sa zúfalo túži stať hollywoodskou hviezdou... tak Elisabeth odmieta pripustiť koniec televíznej kariéry a siaha po substancii. A zo sna sa stáva nočná mora a vyhrotená satira je nástrojom vrstevnatej kritiky. B-čkový námet v Á-čkovom kabáte a v žánrovom podhubí, ktoré je prísľubom vibrujúcej zábavy. Je tam veľa Aronofského (trasľavá kamera a zvukové ruchy Rekviemu za sen; posadnutosť dokonalosťou a rozpoltenosť Čiernej labute), hypnotický koberec a dlhá chodba zaliata krvou à la Kubrickove The Shining, masky Lynchovho Slonieho muža či Carpenterovej Veci, rada odkazov na Cronenberga (na čele s Muchou), poprašok Kafkovej Premeny či splatterové finále ako vystrihnuté z ranného Petra Jacksona. Plus tie odvážne, no relevantné hudobné odkazy na Hitchove Vertigo (Herrman) a 2001: Vesmírnu odyseu (Strauss). Jedna z udalostí roku a subžánrový klenot! (27.06.2024)

Absolútna bizarnosť, ktorá v sebe kontrastne mieša nahotu tela s explicitným násilím, nechutnosťou a deformáciou ústiaca až do pompézneho finále. The Substance neustále prekračuje istú pomyselnú hranicu vášho očakávania. Výsledkom je šialená a intenzívna multižánrová esencia inšpirovaná filmovým svetom, kde hlavnú kostru tvorí zničujúca túžba po dokonalosti krásy a hyperzviditeľneniu v procese vysatia seba samého skrz naskrz danou pornografickou spoločnosťou. Nezabudnuteľné. 80% (29.06.2024)

Krátce po zhlédnutí filmu mě napadá mnoho věcí. Nejgeniálnější film, u něhož nejvíc lituju, že jsem ho viděl. Kdybych mohl vrátit čas, vybral bych si z festivalové nabídky jiný film. Zároveň zážitek, na který nezapomenu. Nevím, jaké prášky paní režisérka a zároveň autorka scénáře bere, ale asi je to síla. Odporné, hnusné, zvrácené záběry. V podstatě celá poslední asi třetina filmu je pro mě jako diváka nepolíbeného různými Vetřelci a dalšími obdobnými věcmi vylézajícími zpod kůže něčím, u čeho už jsem uvnitř své hlavy křičel "dost, prosím, už ne". A přesto je tenhle příběh o touze vypadat lépe a mladší zvláštně strhující a dokázal upoutat mou pozornost natolik, že jsem se vůbec nenudil a překvapivě rychle to uteklo. Odhlédnu-li od toho odporného, musím zároveň zmínit velké množství ženské nahoty a především opravdu skvělou práci s kamerou a střihem, kdy jsou nám běžné dialogy a scény servírovány velice neobvykle a často nám přibližují určitý detail hodně zblízka a z nečekaných úhlů. A koneckonců i příběh samotný dává smysl a varuje před touhou po ideále krásy. Jinými slovy je poselství jasné. Mějte rádi sebe a své tělo  a budete šťastní. Tenhle troufám si říct highlight letošního Art Film Festu téměř zaplnil největší festivalový sál a sledovat reakce těch několika stovek diváků bylo taky celkem zajímavé. Určitě zážitek na celý život. A už to nikdy nechci vidět. [30. Art Film Fest Košice] (26.06.2024)

Nenechte se odradit prvoplánovou dějovou premisou a béčkovou stylizací. Reflektujíc pravidla televizního show businessu je to povrchní záměrně. Zašlé se musí měnit za mladé s dokonalým tělem. A celebrity jsou kvůli tomu se svým tělem ochotny udělat cokoliv. Prvních asi sto minut se mi až nechtělo věřit v přítomnost tak lacině stylizovaného braku v soutěžní sekce Cannes FF. Ovšem Coralie Fargeat má s námi vyšší plán a roztočí to do nečekaných obrátek - psychologicky vnitřním konfliktem hlavní postavy, i žánrově po vzoru ranní splatter tvorby Petera Jacksona. A to do takřka transcendentálního body horor spektáklu, ve kterém se nebojí vtipně použít ani Herrmannovu hudbu z Vertiga či Straussovu z Vesmírné odysey. Perfektně obsazená Demi Moore v roli končící, a Margaret Qualley v roli vycházející hvězdy televizní show. Ta, mimochodem, býti v letošní Cannes soutěži taky v novém Lanthimosovi, zažívá skutečnou kariérní krasojízdu. Díky Tarantinovi za její objevení! Kdyby film v prvních sto minutách nepracoval s béčkovými prvky tak průhledně a předvídatelně, dal bych pět hvězd! ___ Přijde mi, že režisérky začínají ve filmech ukazovat daleko více ženské nahoty než režiséři. Příkladem jsou jenom z letošního Cannes jak Les Femmes au balcon, tak The Substance, kde si detailně prohlédneme prsa Demi Moore i Margaret Qualley. Nemluvě o smršti jejích křivek v elasťácích. Mňam! [Cannes FF] (25.05.2024)

Demi Moore is back! A v takovéhle pecce! Když se mě kamarádka zeptala o čem to je, řekla jsem: něco jako Smrt jí sluší, ale modernější, odhalenější, upřímnější, odvážnější, syrovější, psychologičtější, a hlavně… krvavější! Neskutečně dobře jsem se bavila, ale zároveň mě film donutil přemýšlet... Sama si stárnutím ještě v tuto chvíli zatěžovat hlavu nemusím, ale čeká mě to, a mám kolem sebe ženy, které jsou v podobné fázi života jako hlavní hrdinka (jen nejsou slavné), a vidím, že je to těžké břemeno… Tělo není tak svěží a pevné jak bývalo, muži se za vámi už neotáčí… a strašně moc si to dokáže zahrát s psychikou, a sebehodnotou... to je podle mě vykreslené dokonale. Co si budeme povídat, svět vždy byl, stále je a asi vždy bude klást obrovský důraz na vzhled. A pak o vás, vaší hodnotě a vašem životě rozhoduje takový slizák, jako ten, kterého hraje Dennis Quaid: perfektní kontrast. Za mě filmový zážitek roku, který si dám, i přes tu finální přehnanost a absurdnost, mile ráda ještě jednou. [Festival de Cannes 2024] (25.05.2024)