Substance

Demi Moore vypadá i v jednašedesáti k sežrání. Takže díky autorce tohoto filmu, že ji vytáhla z diváckého zapomnění. Plus (také nahá) Margaret Qualley. Skoro bych si připadal jako v devadesátkách. Jenže to nedovoluje současný dravý režijní styl. Na druhou stranu tu máme inspiraci body horory ještě o nějakou dekádu staršími. Škoda jen, že mi to nepřišlo celou dobu jako nádherně braková zábavná jízda na krvavém tripu, ale chvílemi to vypadalo, že se film bere vážně. Ale závěrečná krvavá sprcha, v duchu úvodního záběru ignorující zákon zachování hmoty, už zase jela na správné vlně. (05.07.2024)

Viděla jsem už v roce 2006, kdy to natočil Kim Ki-duk, s tím rozdílem, že Čas byl dobrej. Kdybych neznala žádnej body horor, nepředpověděla to od první minuty dál a měla klacek, kterej bych si při sledování mohla mastit, tak snad možná... no, asi ani pak ne. Šokující max, pokud člověk nikdy neviděl starej zadek. No nic, čas si podesátý pustit Excision, to aspoň nevykrádá Černou labuť i bez toho mála, kvůli čemu nebyla Černá labuť okamžitě zapomenutelná. (14.07.2024)

(KVIFF 2024) Substance má již nyní čestné místo na poli krvavých body hororů. Při letmém pohledu na anotaci vyvstane člověku hned na mysli klasika Smrt ji sluší (mně konkrétně naskočila i epizoda Mimo z del Torovy antologie Kabinet kuriozit). Obsazení Demi Moore do role stárnoucí, (polo)zapomenuté hvězdy byla trefou do černého a jsem rád, že tato v 90. letech populární (byť "malinová"), zatímco v posledních letech spíše kvůli podezřelým změnám vzhledu bulvárem propíraná herečka dostala šanci si zahrát - možná tak trochu - sama sebe(?). Minimálně od dob Gremlinů víme, že pravidla nejsou jen pro okrasu, a když je porušíme, může to mít (doslova) monstrózní následky. Během sledování mi před očima nabíhaly odkazy na filmy jako Osvícení, Sloní muž, Carrie, Věc, Pohádka pohádek či Moucha, čímž ale nechci tvrdit, že by byla Substance kompilátem dříve viděného. Při projekci jsem viděl postranním očkem, jak někteří lidé uhýbali pohledem - mně v tomto ohledu vadila jen jedna jediná (nehtová) scéna. Rozhodně se ale jedná o otrlý kousek, který má neuvěřitelně nabušený a energický audiovizuál, kde jsem místy ocenil svou lehčí hluchotu. Rovněž nutno ocenit děsivě autentickou práci maskérů, kteří v tomto případě měli vskutku velký prostor pro realizaci. Coralie Fargeat se podařilo naservírat hutnou, krvavou podívanou, která by si mohla plácnout s Kill Bill. V neposlední řadě jde ale i o smutný příběh o šovinistickém ideálu krásy, jehož dosáhnutí může sebou přinést fatální následky. Není to za mě čistých pět hvězd, nicméně za odvahu a koule něco takového natočit si je Substance zaslouží. (05.07.2024)

Šílenej náhul pro lidi se silným žaludkem, jehož ocenění za nejlepší scénář na festivalu v Cannes mě upřímně udivuje. Neskutečná černohumorná hororová satira, která připomíná mix Smrt jí sluší (posedlost mládím a krásou), Sunset Boulevardu (vyhaslá hvězda usiluje o comeback) a body hororů Davida Cronenberga (hlavně Mouchy) a Darrena Aronofskyho (Requiem za sen a Černá labuť). Extrémní prezentace ženské krásy (Margaret Qualley je bohyně!) a současně absolutního tělesného hnusu (masky v topu!). Finále je groteskní krvák jak od Petera Jacksona v dobách Braindead. Je to přepálený a utržený ze řetězu snad v každém směru (včetně délky), takhle zábavná a strhující úchylárna tu ale docela dlouho nebyla. Pro mě asi nejlepší artový brak od Bloku 99. ___ Francouzská režisérka Coralie Fargeat je pro mě po tomhle aktuálně objev roku a jsem sakra zvědav, s čím přijde příště. 90 % (14.07.2024)

Tady se z řetězu urvalo úplně všechno. Před projekcí jsem ze všech stran slyšel promluvy o tom, že něco takového jsem ještě neviděl. Takovým názorům musím dát plně za pravdu. Formálně jde totiž o jeden z nejodvážnějších a nejvypiplanějších snímků, s jakým jsem se kdy setkal. Obraz se zvukem se v každičkém záběru prolínají v jeden dokonalý vjem, který lascivně brnká na všechny smysly, ať už sledujeme šťavnaté křivky Margaret Qualley nebo chcaní Dennise Quaida. Formálně jde o dokonalé řemeslo a zpočátku se zdá, že se bude potkávat i s vytříbenou obsahovou stránkou.   Megalomanský snímek si totiž bere na paškál podnětné téma stárnutí, opotřebení, ztráty elánu a nezvratnosti postupného uvadání. Tím jde o dílo velmi sympatické a dnešní. Pro zkoumání ústředního motivu si však režisérka vybírá tak extrémní formu, až je to občas těžce za hranou. Tady jde totiž o film, u něhož hodně záleží na tom, kde leží vaše hranice snesitelnosti. I já zpočátku jásal nad pevnou režií či skvostnou kamerou. Postupem času však forma nad obsahem získává absolutní dominanci, až je hlavní téma totálně devalvováno pod nánosy krve, střev, nehtů či obličejů. Zůstává pravdou, že takovýhle film jste pravděpodobně nikdy neviděli. Je nicméně škoda, že tvůrkyně nevěděla, kdy zařadit zpátečku, protože důležité téma i přes jednoduchý scénář mohlo skrze výtečnou formu vydat na výjimečný film. Takhle jde spíš o do sebe zahleděnou onanii, která má za cíl hlavně šokovat bez jakékoliv přidané hodnoty. (12.07.2024)