Substance

Viděla jsem už v roce 2006, kdy to natočil Kim Ki-duk, s tím rozdílem, že Čas byl dobrej. Kdybych neznala žádnej body horor, nepředpověděla to od první minuty dál a měla klacek, kterej bych si při sledování mohla mastit, tak snad možná... no, asi ani pak ne. Šokující max, pokud člověk nikdy neviděl starej zadek. No nic, čas si podesátý pustit Excision, to aspoň nevykrádá Černou labuť i bez toho mála, kvůli čemu nebyla Černá labuť okamžitě zapomenutelná. (14.07.2024)

Kritika šovinismem prodchnutého zábavního průmyslu? Třetina stopáže neviděna, protože nedokážu sledovat chuťovky na plátně? Pocit, že si ze mě Coralie Fargeat dělá nepokrytě srandu, ale nechce se smát mně, ale se mnou? Kdo chce víc, nemá nic: The Movie? Všechno tu je. Někdo touží najít ztracenou krásu, někdo touží vidět film, jaký tu ještě nebyl. A oba by si měli dát pozor na svá přání. (09.07.2024)

Nenechte se odradit prvoplánovou dějovou premisou a béčkovou stylizací. Reflektujíc pravidla televizního show businessu je to povrchní záměrně. Zašlé se musí měnit za mladé s dokonalým tělem. A celebrity jsou kvůli tomu se svým tělem ochotny udělat cokoliv. Prvních asi sto minut se mi až nechtělo věřit v přítomnost tak lacině stylizovaného braku v soutěžní sekce Cannes FF. Ovšem Coralie Fargeat má s námi vyšší plán a roztočí to do nečekaných obrátek - psychologicky vnitřním konfliktem hlavní postavy, i žánrově po vzoru ranní splatter tvorby Petera Jacksona. A to do takřka transcendentálního body horor spektáklu, ve kterém se nebojí vtipně použít ani Herrmannovu hudbu z Vertiga či Straussovu z Vesmírné odysey. Perfektně obsazená Demi Moore v roli končící, a Margaret Qualley v roli vycházející hvězdy televizní show. Ta, mimochodem, býti v letošní Cannes soutěži taky v novém Lanthimosovi, zažívá skutečnou kariérní krasojízdu. Díky Tarantinovi za její objevení! Kdyby film v prvních sto minutách nepracoval s béčkovými prvky tak průhledně a předvídatelně, dal bych pět hvězd! ___ Přijde mi, že režisérky začínají ve filmech ukazovat daleko více ženské nahoty než režiséři. Příkladem jsou jenom z letošního Cannes jak Les Femmes au balcon, tak The Substance, kde si detailně prohlédneme prsa Demi Moore i Margaret Qualley. Nemluvě o smršti jejích křivek v elasťácích. Mňam! [Cannes FF] (25.05.2024)

Čistá filmová radosť a zároveň veľké pecka. No nie pre každého. Viem si predstaviť, že mnoho divákov to nerozdýcha. Intenzívny pulp v artovom balení. Staré formálne aj príbehové postupy vybičované do ad absurdum dotiahnutého mimoriadne chutného gulášu. O príbehu som nevedel nič a bol som v šoku ako si ma to omotalo a v závere vypľulo. Asi polovicu filmu som sledoval s otvorenou hubou a následným priblblým úsmevom. (27.06.2024)

Tahle přefouklá bublina by přece jen trochu měla splasknout. Coralie Fargeat napsala velmi hloupý a prázdný scénář, ale díky velmi stylové režii to není tak dobře poznat anebo je vám to rovnou jedno, protože jste ochotní jet na audiovizuálně opojné až zahlcující vlně. Snad každému se přepjatostí každého záběru, střihu či zvukového efektu vybaví Requiem za sen, podobně uvědoměle a přiznaně Fargeat vykrádá i Lynche, Cronenberga, Kubricka či Hitchcocka. Dosahuje tím postmoderního efektu povědomosti, což je pro žánr satiry v pořádku – o to větší je škoda, že její satirický osten je zcela otupělý.Po dvou a půl hodinách je opravdu těžké přijít s nějakou skutečně neotřelou myšlenkou, k níž vás snímek vyprovokoval, jelikož veškeré tepání do kultu krásy a společností podmíněné nenávisti k sobě samému jsme už jinde a jindy (a lépe) viděli. Jako viscerálně iritující variace na dvě výborné epizody Červeného trpaslíka (Já na druhou a Výměna těl) ale Substance funguje a cesta za vyprázdněným, avšak notně krvavým závěrem je bezesporu zábavná; čekat ale cokoli víc než naleštěnou bídu by bylo chybou. (19.07.2024)