Procházka po Měsíci

Film se skvělou atmosférou a slušnými hereckými výkony. Osobně mě všechny postavy bavily a ani chvilku jsem se nenudila. Téma možná tisíckrát omleté klišé, ale solidně zpracované. Romantika, humor i kapka dramatu vše ve správném poměru. Na to, že jde o "vztahový" film s ne úplně krátkou stopáží se stále něco děje a rychle to uteče. Za mou srdcovku Vigga přidávám hvězdičku. Tudíž plný počet a ráda se podívám znovu. (18.06.2016)

Jedna nečekaná pochvala a něco se změní, jedna noc a ne ledajaká, vždyť člověk nechal stopu na měsíci, dcera poznala první francouzský polibek a matka? Ta zažila také „poprvé“ a najednou se zatřesou základy manželského stereotypu. „ Věříš na osud? Jsou jisté věci, které se stanou v každém případě, je to ve hvězdách, je to daný předem. Ale i když je to ve hvězdách, člověk, dospělá, zodpovědná osoba, bytost, si může vybrat. Může si vybrat správně“. Otázka zní, co je správně? A někdy to prostě, ta „dospělá, zodpovědná osoba“ neví! Pro mě velmi příjemné překvapení. (01.10.2005)

Príležitosť odhodiť putá života v manželstve, ktoré sa premenilo v rutinu. Príležitosť realizovať si nenaplnené sny mladosti, ktoré skončili príliš skorým otehotnením s prvou láskou. Príležitosť zopakovať si mystické čaro večera pod hviezdnou oblohou, na ktorej sa dejú divy. Možno prvá a posledná v živote. Mladá, príťažlivá matka dvoch detí chytí ponúkanú šancu pevne za pačesy a naplno vpláva do osídiel znovu prebudenej vášne v čase, atmosférou nahrávajúcou takémuto dobrodružstvu. Prvý dotyk človeka s Mesiacom, festival Woodstock, ako manifestácia a vyvrcholenie obdobia detí kvetov a voľnej lásky. Ale dá sa odpútanie a voľný let realizovať pri dvoch deťoch? Príjemná retro vzťahová dráma, atmosférou dokonale vtiahnuca diváka do obdobia konca nádejných 60. rokov.. (03.10.2020)

Motiv filmu patří k té nejklasičtější a nejméně originální sortě motivů zpracovávaných napříč historií filmového průmyslu, o tom netřeba diskutovat. V těchto filmech se proto nehodnotí příběh (který byl zpracován už stokrát a lépe), ale herecké výkony a konec. Co se týče hereckých výkonů, nemám výhrady. Jako chlapovi mi byla Diane Lane protivná a Viggo také, film je však určen především ženám a věřím, že něžnější pohlaví si přijde na své (nejen při pohledu na Viggovu hruď, která nechá heterouše absolutně chladného). Proto mé hodnocení berte s rezervou, Procházka po Měsíci je odpočinkový film, myšlenkově nenáročný, ale citově náročný. (29.05.2009)

Tak trochu zapomenutý nezávislý film z pozdních devadesátek, který dokáže příjemně překvapit. Hodně se mi to líbilo, především díky Diane Lane, která je zde velmi krásná a herecky přesvědčivá. Především na začátku filmu, kdy je manžel daleko a ona se "ztratí ve svém životě", je ve svých pochybách nesmírně okouzlující, a Viggo Mortensen k ní v tomto stavu mohl prostě jen přijít, utrhnout ji jako malinu a dopřát jí pravděpodobně první potěšení z cunnilingu v jejím životě (kdy se ho ona ještě nevěřícně ptá: "Co to děláš? Vážně to chceš?"). Šťastné mi přijde i zasazení děje do památného léta 1969, kdy Američani přistáli na Měsíci a kdy se o pár týdnů později odehrál slavný Woodstock (obě události jsou do filmu velmi organicky zakomponovány, ta první mu dokonce dala jeho název). A vlastně mi tam byly sympatické všechny postavy do jedné - otec, jeho matka, děti i milenec, všichni jsou zde podle mě vykresleni tak, že si je prostě nejde neoblíbit. Ono celkově je to prostě hezký film, takový civilní, srozumitelný, uvěřitelný, v němž všechny postavy prožijí během léta něco zásadního, co je nějak poznamená, a jejich život už nikdy nebude jako předtím, podobně jako se mezitím změnil svět tam venku. A dost možná se v některé postavě může člověk i poznat, protože problémy, které řeší, jsou nehledě na dobu zcela univerzální a všem srozumitelné (jako např. nenaplněné sny z mládí). Když si k tomu přičtu velmi příjemný soundtrack složený z dobové hudby, vychází mi z toho povedený film, který určitě stojí za vidění a který dokáže navodit hodně dobrou náladu. UPDATE 4.11.2019 - Na druhé zhlédnutí po letech se mi to opět líbilo, byť už jsem z toho nebyl tak unešený jako kdysi. Když si člověk odmyslí Diane Lane a léto 1969, zůstane vlastně jen notoricky známý příběh o manželské nevěře, jakých už bylo zfilmováno nespočet. S tím, že moderní nevěrnice už si na rozdíl od literárních hrdinek z 19. století nemusí sahat na život, a když se dostatečně vybouří, mohou se v poklidu vrátit ke svému manželovi a dětem (toto píšu prost vší ironie - zrovna v tomto případě jsem happy end skutečně ocenil, protože jakýkoli jiný závěr by mě zarmoutil; btw. ty milostné scény pod vodopádem mi už ale přišly jako obrovský kýč, podobně jako mi sekvence z Woodstocku přišla trapná a odbytá). Nově na mě navíc ten film působil poněkud televizním dojmem (a co jsem tak koukal, v kinech to nikdy moc pořádně neběželo, vyjma pár nezávislých festivalů typu Sundance). Je to prostě takový nenápadný film, na který nejspíš v telce nikdy nenarazíte a spousta lidí by nad ním asi ohrnula nos, ale zrovna mně osobně se do vkusu trefil hodně a potěšil mě víc než dost - nejvíc asi skutečně díky Diane Lane, která je zde vzhledově někde mezi Catherine Zeta-Jones a Monikou Bellucci, a nejde si ji prostě nezamilovat, jak moc je zde něžná, ženská a - v jednu chvíli - dokonale ztracená, což na mě působí neobyčejně svůdně. Už kvůli ní budu mít ten film vždycky rád. (29.07.2013)