Pan Verdoux

Ciernocierna komedia na pomedzi thrilleru. Podla nametu Orsona Wellesa natocil Charlie Chaplin kusok, ktory by ohuril aj keby nemal nic ine dobre ako titulnu postavu, ktora je proste uzasna (a uzasne zahrana). Nastastie je tam toho skveleho dost vela. Vyborna vec, ktorej nechyba napatie, presah a najma ten ciernocierny humor. 10/10 (15.04.2020)

Charlie Chaplin opět dokazuje, jak moc je tenká hranice mezi komedií a dramatem, v tomhle případě skutečně krutým dramatem. Co je ještě zajímavější, to je skutečnost, že on vytvořil postavu vraha a přitom je to on, kdo je celou dobu neodolatelný, a to i v naprostém závěru, nebo vlastně v něm především. Ta slova, která pronáší, mu prostě věříte. Není proč nevěřit, on má pravdu. (06.10.2014)

Na filmech Ch. Chaplina je krásné to, že v nich lze poznat, jak se postupem času vyvíjel sám autor. Rok co rok Charlie stupňuje hloubku a promyšlenost svých filmů, ačkoliv stále neupouští od prvků humoru, které zvládá taktéž na výbornou. Tentokrát prvotní myšlenka na film vzešla sice z hlavy O. Wellese, ale Chaplin si jí upravil podle svého a využil jí výtečně k projevení svých názorů na svět a existenci v něm. 9/10 (06.03.2008)

Nejpozoruhodnější a nejvyváženější Chaplinovo dílo osciluje na pomezí filmové řeči čtyřicátých a padesátých let s pozoruhodnou virtuozitou. Hospodářské otřesy povýší doposud naprosto všedního, nezajímavého účetního na podnikatele svého druhu. Redukovat ho na loupežného vraha nepostačí tím spíš, že v sobě zahrnuje i určitý symbol rychle se kriminalizující doby. Momenty zlatého věku grotesky se projevují v některých scénách zvlášť výrazně (vražda semetriky jako vykoupení nejen pro hlavního hrdinu, ale i pro svět, tj. diváka). Nakonec je však i tento vrah-tulák nemilosrdně válcován dobou (ztráta všech pracně nahromaděných podvodných vkladů a nakonec i milované rodiny). Distinguovaný výraz je pečlivě propracovanou a bedlivě ovládanou maskou; čas od času se však za ní objevuje hrdinova skutečná tvář. V závěru filmu - je nutno přiznat, že ne zcela organicky - se souzený vrah mění v křičící symbol doby. A pak - směřuje ke gilotině v pozadí - odchází znovu náhle oživlá postavička tuláka ruku v ruce s eskortou. Komu to připadá tak trochu jako Chaplinovo loučení s filmem, nepochybí. Silný cit, přecházející do sentimentu, se sice postupně ještě promění do několika filmů závěrečné části Chaplinovy umělecké dráhy, ale s přibývajícím věkem a posléze až neúnosným sentimentem se se vzpomínkovým a sebezpytujícím postupně vytrácí někdejší hravost, nápaditost i tvořivost. Dny každého pozemšťana se dříve či později uzavírají a uzavřou. Ale to, co Charlie vytvořil, nejen zůstává a přežívá, ale i obohacuje a dojímá. Určitě s člověkem Chaplin dotváří i lidství. (27.08.2007)

Chaplin si zaslouží obdiv za to, jak dokázal přejít z němého filmu k mluvenému, přičemž v obou případech dokázal natočit vrcholná díla. Přeci jen němý film má totálně jiná pravidla, než film ozvučený. A tak zde pochopitelně nevidím Chaplina dělat jeh klasické gagy a obličeje, humor tohoto filmu spočívá ve scénáři. Některé scény, zejména ty, kde Verdoux svádí ženy, tím že s vysokou kadenci sází jednu kýčovitou romantickou repliku za druhou, se určitě řadí k tomu nejlepšímu co kdy Chaplin natočil. Také tento film se honosí pro pozdějšího Chaplina typickým poselstvím. Zde je chladnokrevný a cynický vrah Verdoux popsán v jádru jako dobrácká osobnost, jež je spíše sama obětí běhu dějin. Paralel by se našlo více, ale od toho jsou tu jiní. (06.12.2010)