Pan Verdoux

Nejpozoruhodnější a nejvyváženější Chaplinovo dílo osciluje na pomezí filmové řeči čtyřicátých a padesátých let s pozoruhodnou virtuozitou. Hospodářské otřesy povýší doposud naprosto všedního, nezajímavého účetního na podnikatele svého druhu. Redukovat ho na loupežného vraha nepostačí tím spíš, že v sobě zahrnuje i určitý symbol rychle se kriminalizující doby. Momenty zlatého věku grotesky se projevují v některých scénách zvlášť výrazně (vražda semetriky jako vykoupení nejen pro hlavního hrdinu, ale i pro svět, tj. diváka). Nakonec je však i tento vrah-tulák nemilosrdně válcován dobou (ztráta všech pracně nahromaděných podvodných vkladů a nakonec i milované rodiny). Distinguovaný výraz je pečlivě propracovanou a bedlivě ovládanou maskou; čas od času se však za ní objevuje hrdinova skutečná tvář. V závěru filmu - je nutno přiznat, že ne zcela organicky - se souzený vrah mění v křičící symbol doby. A pak - směřuje ke gilotině v pozadí - odchází znovu náhle oživlá postavička tuláka ruku v ruce s eskortou. Komu to připadá tak trochu jako Chaplinovo loučení s filmem, nepochybí. Silný cit, přecházející do sentimentu, se sice postupně ještě promění do několika filmů závěrečné části Chaplinovy umělecké dráhy, ale s přibývajícím věkem a posléze až neúnosným sentimentem se se vzpomínkovým a sebezpytujícím postupně vytrácí někdejší hravost, nápaditost i tvořivost. Dny každého pozemšťana se dříve či později uzavírají a uzavřou. Ale to, co Charlie vytvořil, nejen zůstává a přežívá, ale i obohacuje a dojímá. Určitě s člověkem Chaplin dotváří i lidství. (27.08.2007)

Chaplin si zaslouží obdiv za to, jak dokázal přejít z němého filmu k mluvenému, přičemž v obou případech dokázal natočit vrcholná díla. Přeci jen němý film má totálně jiná pravidla, než film ozvučený. A tak zde pochopitelně nevidím Chaplina dělat jeh klasické gagy a obličeje, humor tohoto filmu spočívá ve scénáři. Některé scény, zejména ty, kde Verdoux svádí ženy, tím že s vysokou kadenci sází jednu kýčovitou romantickou repliku za druhou, se určitě řadí k tomu nejlepšímu co kdy Chaplin natočil. Také tento film se honosí pro pozdějšího Chaplina typickým poselstvím. Zde je chladnokrevný a cynický vrah Verdoux popsán v jádru jako dobrácká osobnost, jež je spíše sama obětí běhu dějin. Paralel by se našlo více, ale od toho jsou tu jiní. (06.12.2010)

Chaplin tentokrát laškoval s tématem obzvlášť ošemetným. Mně osobně to na satiru připadá přespříliš rozverné. Ale víc mi vadí jiná věc. Tohle je klasický příklad toho, jak humanističtí umělci 20. století soustavně pracovali na mravní relativizaci. Sériový vrah coby pouhý živnostník ve srovnání s kapitány politiky a průmyslu? Vraždy coby celkem racionální reakce na krutou hospodářskou krizi? --- Je zajímavé si připomenout, že mravní relativizaci nenáviděl například Hitler. Ten z té nenávisti ovšem nakonec vraždil ve velkém. Jenže relativizovat se dá i z opačného konce: kolika vražd je vlastně zapotřebí, aby šlo o absolutní zlo? --- Starozákonní "nezabiješ" si výmluvně vystačí bez čísel. Ovšem ohánět se touto absolutní etikou v dnešním relativním světě je jednou z mála věcí, která je absolutně o hubu. Tohle jste chtěl, Mr. Chaplin? (20.04.2015)

Welles historku vyhrabal, Chaplin jí natočil a dovedu si živě představit, jak si roli hyperaktivního svůdníka/vraha užíval. Pan Verdoux je totiž absolutním protipólem normovaného chaplinovského hrdiny, kterého všichni pouze využívají a který je submisivním outsiderem a nadto váhavým střelcem. Verdoux, to je jiná káva: lstivá, nebezpečná a maryšovská. Bohužel se po první brilantní polovině plné černého humoru a podvratných detailů snímek láme do melodramatické bajky s otravným moralistním závěrem. (03.05.2008)

Po Cirkusu jde v případě filmu Pan Verdoux o mé druhé setkání s Charliem Chaplinem a opět jsem byl mile překvapen. Nechával jsem si tak dlouho mimo svůj divácký dosah takové filmové skvosty a klenoty kinematografie, že je to vlastně až ostuda. Postava pana Verdoux je opravdu nevšední - na jedné straně galantní gentleman, na druhé straně chladnokrevný vrah. Avšak i takoví lidé mají ve svém životě světlé momenty, kdy prostě přemýšlí nad svým konáním a mohou si pokládat řadu otázek. Každé zlo je nakonec odhaleno, avšak ne vždy musí být tak vnímáno, což se Chaplinovi (alespoň z mého pohledu) povedlo. Na konci filmu jsem vlastně s "Modrovousem" soucítil, což možná nebylo cílem filmu, ale pro mě, jako důkaz kvalitního snímku, to stačilo. Zkrátka komediálně tragický snímek, ve kterém podává Chaplin nezapomenutelný herecký výkon. (07.10.2011)