Horizont události

Ve vesmíru váš křik nikdo neuslyší. Když v roce 1979 s tímto sloganem přišel do kin kanonický Vetřelec, odstartoval svým úspěchem renesanci subžánru sci-fi hororu. Ten se těšil velké popularitě v Americe padesátých let, kdy snímky o zlotřilých mimozemšťanech žily z paranoie vůči východnímu bloku, případně odrážely hrůzu z jaderné katastrofy i rapidně se rozvíjející vědy. S ochladnutím ideologického běsnění a především pak tváří v tvář reálnému závodu o dobytí kosmu přišel žánr o svou hybnou sílu a jeho příspěvky se staly zábavnou výplní nočního vysílání televize. Vetřelec coby čistokrevný horor postavený na psychologických a mytologických archetypech připomenul, že neprobádané dálavy mezihvězdného prostoru mohou skrývat hrůzy, které ze Země, kde vědecký pokrok okrajoval sféry tajemna a iracionálna, závratně mizely. Nadcházející dekáda přinesla vedle přímého pokračování a desítek laciných kopírek směřujících na bující videotrh také další dnes ikonické příspěvky, které sci-fi horor ustanovily jako jednu ze stabilních žánrových kategorií, jež se má čile k světu dodnes, jak ukazuje letošní premiéra Život (Life, 2017). Devadesátková produkce Horizont události je sympatická tím, že nijak nezastírá svou brakovost, ale vedle šestákové přímočarosti vlastní VHS titulům se chlubí také působivými efekty a výpravou i strhujícím formálním rukopisem. Režisér Paul W.S. Anderson, který proslul svými hyperrealistickými videoherními filmy v čele se sérií Resident Evil, za pomoci efektních kamerových kompozic a rychlého střihu proměňuje omezené prostředky a několik málo studiových interiérů na pohlcující horskou dráhu vesmírnou archou hrůzy. Na rozdíl od hrůzy personifikované do roztodivných mimozemských tvorů, Horizont události kráčí ve šlépějích lovecraftovského absolutního zla dalece přesahujícího malého člověka, které spojuje s prvky groteskně fyzických hororů Cliva Barkera. [psáno pro LFŠ 2017] (03.07.2022)

Nevyrovnaný snímek s obrovským potenciálem hororrového klonu Solarisu. Nejprve nuda, poté skvělý film s mrazivou atmosférou, který se nepochopitelně v závěru změní v béčkovou akční sci-fi plnou děr v ději, chování postav apod. Na druhou stranu bych někdy rád viděl režisérskou verzi, když se od tohohle Anderson distancoval. Škoda, že osm let jen kecá o tom jak skvělá bude a kde nic tu nic (otázka zda kdy vůbec ta o cca 45 minut delší verze existovala). Zatím zůstane Horizont průměrným snímkem, který přesto zůstává tím nejlepším co Paul natočil. Což je smutné. (22.03.2005)

Ja si nemuzu pomoct, ja mam tenhle film proste rad a i kdyz jsem ho uz videl nekolikrat, vzdy se na nej rad znovu kouknu. Pribeh ma film vcelku slusnej, sice se to pak zvrtne v klasicky strasidelny sceny na vesmirny lodi, ale to je fuk. Lekacky vicemene fungujou, navic tu jsou opravdu pekny krvavy zabery. Triky mi prisly taky vcelku slusny. Fishburne je jako kapitan lodi presnej, dokaze udrzet moralku a mit respekt, ale neni to zadnej idiot co by buzeroval a Sam Neill se na vedce skvele hodi a je fajn ho videt jako zaporaka. Navic ma film skvelou atmosferu, je napinavej a nema zadny vetsi hluchy misto, takze ho klidne muzu zaradit mezi jeden z nej sci-fi hororu, jeden z nej Andersonovo filmu a dat mu plnej pocet. Jen skoda, ze film asi nikdy neuvidime v puvodnim sestrihu. (17.05.2007)

Jeden z nejpovedenějších Andersonovejch filmů. Horizont události mě děsil už když jsem ho viděla jako malá (kolem 14ti) poprvý a ani teď nemám nejlepší pocit, když ho sleduju. Nevím, jestli o to vůbec usiloval, ale Andersonovi se podařilo vytvořit celkem obstojnou, depresivní psychologickou atmosféru. Možná že k tomu stačilo jen využívat osobní strachy posádky v kombinaci s vyloženě pochmurně vyhlížejícím interiérem lodi (jejíž design se víc než povedl, to je aspoň kosmická loď hrůzy!). Nechutnosti jsou tu podány tak, že mi z toho fakt nebylo valně. A k tomuhle mírně úchylnýmu dílu navíc zlákal herce jako Sam Neil ve svý asi nejodpornější roli za kariéru, Laurence Fishburnea, Jasona Isaacse, Joely Richardson nebo Seana Pertweeho. Nenašla jsem zatím v Andersonově hororový tvorbě lepší výrobek. (28.10.2011)

Nejzajímavější sdělení z filmu je princip ohnutého pijáku. Princip ohnutého pijáku totiž vysvětluje, jak se nejrychleji dostat z toho špinavého smradlavého bodu A, totiž Země, do tajemného neznámého bodu B, kdesi na konci vesmíru. Prostě ohnutím toho prostoru, té neskutečně šíleně velké vzdálenosti, která by za jiných okolností trvala překonat tak nepředstavitelně dlouho... a to je co říct, se kurevsky velká loď v mžiku objeví milion let v kosmu. Pak film vygradoval v jakýsi horor, který pak chtělo napodobit ještě mnoho dalších filmařů, ale to s tím pijákem v hlavní roli se mi opravdu líbilo. Liberate tuteme ex inferis mi ale také utkvělo v hlavě jako khůl hlas ze záhrobí. Podle nejmenovaného zdroje ale mělo být správně latinsky řečeno: libera tutemet ex inferis. (18.05.2012)