Kami wa Game ni Uete Iru.

Božské hry, co hrajeme! Ale proč? Protože No Game, No Life! Ale já říkám už dost, tohle hrát nechci! Připadám si, jako kdyby mi někdo místo požadovaného středně propečeného steaku zase zkoušel nacpat tofu! Opravdu je to tak špatné? Pro mě určitě, a to hned z několika důvodů. Zaprvé – postavy mě vůbec nezaujaly. Hlavní hrdina je nudný, mdlý, nejen povahou, ale i vizuálem a já mu nedokážu věřit, že je to ten nejchytřejší člověk nebo aspoň cool hráč. Červenovlasá bohyně pro mě taky není žádná bohyně, ani nikdo nějak extra hodný obdivu, přijde mi totálně tuctová… Jdeme radši dál.  Zadruhé – samotné hry jsou pitomé, ty „božské“ mají v pravidlech skrytou jednu podmínku pro vítězství a jedno tajné pravidlo, což na papíře možná zní zajímavě, ale já se nedokázal zbavit dojmu, že si rozřešení těchto skrytých věcí tahá hrdina z klobouku, jak se mu hodí, neviděl jsem v tom žádnou logiku, autoři mi to prostě asi dost dobře neprodali (nebo jsem jen nedával pozor, což je tu hodně snadné…). Pojďme dál a odhalme mojí skrytou výherní kondici, co mám pro anime – zatřetí – kvalita animace. Kouká se na seriál dobře? Ani moc ne a obzvlášť ta barevná paleta, co je použitá během „božské“ hry, byla taková divně vyblitá… Zkrátka za mě stačily dva díly, abych si řekl „Piky, piky na hlavu, tohle s vámi nehraju!“. Na základě mých vlastních tajných pravidel jsem však nesplnil „pravidlo tří epizod“, takže nemůžu hodnotit – nu což, nechám to hráčům, co se dostali dál. „Winners Win, Losers Lose...“ (24.06.2024)