Joru no kurage wa ojogenai

Zoberiete niekoľko "disfunkčných" dievčat s hromadou problémov, alebo dospievajúcich žien a dáte ich do jedného anime, aby spolu spolupracovali a niečo vytvárali a poriadne to musíte premiešať ako Powerpuff Girls a vznikne Vám niečo neočakávané, dielo plné emócii, plné prekážok, ale čo je najdôležitejšie plné pochybností dievčat či vôbec niečo dokážu. Ak sme to takto dobre premiešali, máme tu vlastne anime, kde síce dievčatá niečo tvoria a každá s dievčat je absolútne iná, ale ide hlavne o to, ako fungujú ich vzťahy, stačí len maličký kúsok a to, že sa navzájom rešpektujú a inšpirujú sa zosype ako domček z kariet, lebo tak krehké a emocionálne nestabilné sú jednotlivé hrdinky v tomto diele. Ono to znie ako by som ich nejako hanil, alebo hovoril o nich v zlom, ale vlastne takto približne žije každý človek a tu sa ukázalo ako málo niekedy stačí k tomu, aby človek bol, alebo nebol úspešný. Niekedy totiž stačí, aby ti niekto veril a dodal to čo potrebuješ, potrebnú odvahu, ale niekedy si na to sám a musíš si veriť bez podpory ďalších. Toto vôbec nie je všetko, mali sme tu naozaj veľa diel, ktoré pojednávali o tom, aký je ťažký svet "idoliek" napríklad Perfect Blue, alebo trocha, aj nové Oshi no Ko a tu to máme znova. V prípade Yoru no Kurage wa Oyogenai to tu nemáme až tak vypuklé, ale všetky hlavné predstaviteľky sa nejakým spôsobom musia vyrovnať s rastúcou slávou a občas, aj niečo horšie, musia sa vyrovnávať s tým, že členka z ich tímu bola odhalená a rozmýšľať, akým spôsobom im to uškodí. Hlavná štvorica hrdiniek je perfektná, polovica z nich nechodí do školy, jedno dievča je fanúšička tej čo nechodí do školy, ďalšia radšej pre istotu nechodí ani von a tá najnormálnejšia z nich si neverí tak, že to je na návštevu psychológa. Zaujímavé, že Mahiru potrebuje vo svojej podstate najviac pomôcť a nakopnúť, ale to je preto, lebo ona vlastne najmenej si vybudovala svoj vlastný svet, všetky ostatné hrdinky majú svet mierne upravený. Kano vlastne namiesto toho, aby sa sústredila na seba niekoho potrebuje, niekoho pre koho bude žiť, čo je naozaj zaujímavý charakter. Kimura možno sa to zdá, že bola najzbytočnejšia, ale opak je pravdou veľa krát všetko zachránila a nespočetne krát ostatným dievčatám pomohla a potrebovala vlastne len uznanie. Watase Vtuberka (čo znamená streamovať/vysielať s nejakým počítačovo vytvoreným charakterom), bola charakter čo mal najviac vytvorený svoj vlastný svet, v ktorom bola veľmi silná, ale zároveň najviac dospelý a najviac silný charakter (ona sa dokázala so všetkým zmieriť, keď bolo treba). Ono toto anime je aj nejakou sondou do toho, že byť iným je niekedy fakt ťažké a to hlavne na hľadanie si kamarátov, možno je to ešte špeciálne ťažké v Japonsku a potom sú tu dve možnosti, človek sa musí pretvarovať, alebo byť viac sám (alebo musí veľa hľadať). Páčilo sa mi aj celkové rozprávanie príbehu, postupne sme sa zoznamovali s dievčatami a postupne sme dostávali, aj informácie o nejakých vedľajších charakteroch, ktoré sme uvideli aj neskôr, čo je naozaj dobré. Spojenie hlavných hrdiniek v tom, že každá vlastne vedela robiť niečo iné, ale aj tak mohli spolupracovať bolo tiež veľmi zaujímavé. Animačne to bolo veľmi podarené, jemne nadpriemerné by som povedal a to čo nakreslila Mahiru bolo inšpiratívne a naozajstné umenie. Problém kreatívnych ľudí je to, že nie vždy sa dá odmerať progres, alebo to či sa naozaj niekam posúvajú, lebo niektoré tieto veci sú maximálne subjektívne a od človeka k človeku každý môže inak posúdiť hudbu, či obraz, ilustrácie, alebo dokonca, aj či ich baví streamer, alebo nie a preto toto anime prináša, aj nejaký pohľad do toho, aký ťažký život môže mať niekto kto kedykoľvek môže stratiť inšpiráciu, lebo tým pádom stráca niečo čo ho baví, ale zároveň svoju životnú cestu a živobytie. Myslím si, že dôležité tu je povedať, že Yoru no Kurage wa Oyogenai môže niekoho inšpirovať a konečný výsledok tohto diela nie je len o tom, že ste sa zabavili, ale dodá Vám, aj určitý zmysel bojovať vo svojom živote, lebo výsledky sa dostavia, čiže toto dielo zároveň považujem za inšpiratívne a podnetné. Čo sa týka nejakých žánrov, je to pohľad do sveta idoliek, showbiznisu, dráma, tvorba hudby, tvorba ilustrácii, jemne psychologické a občas trocha, aj vtipné, ale vtipné tak, že sa budete viac usmievať, ako smiať na celú izbu. (23.06.2024) (méně) (více)

Animační studio Doga Kobo je v současné době známe hlavně ze dvou důvodů. Tím prvním je spousta poměrně kvalitních anime s příjemnou atmosférou, často jde o roztomilé dívčiny, co dělají roztomilé věci, ale není to jen to. Doga Kobo umí solidně animovat a umí divákovi předat silnou atmosféru a navodit u něj příjemné pocity ze sledování. Tím druhým, co vám spousta anime fanoušků řekne, když před nimi vyslovíte jméno Doga Kobo, bude „to je to studio, co dělá Oši no Ko“. Dramatické nahlédnutí do světa showbyznysu, které se nebojí silných témat, bylo tímto studiem výborně zpracováno, podařilo se jim zatím předat všechny nosné linky, drama, emoce. Proč o tom všem ale mluvím? Protože Jellyfish Can’t Swim in the Night je povedenou kombinací od obojího. Seriál o čtveřici sympatických dívek s problémy, které chtějí prorazit v různých kreativních odvětvích (hudba a zpěv, kresba a animace, streaming…). Můžete tvrdit, že variací na tohle téma najdete v anime spousty, ale tady se vše podařilo skvěle skombinovat – drama s komedií, tíživost s příjemnou atmosférou, zoufalství s odhodláním. Tvůrci úžasně pracují s velkými a silnými tématy, které tento na první pohled jednoduchý příběh prostupují a dávají mu hloubku. Málokdy se stane, aby se mnou silně rezonovala v rámci anime třeba jen jedna linka (a je i velmi těžké mě rozbrečet), tady mě však emocionálně dokázalo dostat hned několik částí (příběh Kiui, věčně mladá idolka a její dcera…). Bylo tu krásně ukázané, že někdy je nutné se postavit svému strachu, nebo že by člověk neměl vzdávat své sny, i když mu v jejich uskutečnění stojí mnoho překážek, že věk je jenom číslo, záleží na tom, jak se cítíme, že důležité názory jsou vždy od těch, kteří nám jsou nejblíž a že ti jsou zároveň i osobami, které nám dokáží nejvíc ublížit… Mám pokračovat? Jak chcete! Je tu mnoho zajímavých problémů, které pozná každý, kdo se někdy o něco snažil, chtěl byl kreativní. Uvidíte strach a nedůvěru z toho, co na vaše dílo řekne okolí, pochyby o sobě samotném, závist, žárlivost, profesionální odtažitost a mnohem, mnohem víc. Přesto je ale vyznění seriálu a většiny jeho částí spíš pozitivní, co víc, je dost pravděpodobné, že dostane v určitých chvílích sami chuť něco vytvářet, nebo vás možná i dokáže seriál motivovat i v osobnějších problémech... Vše se povedlo zabalit do náramně líbivého, barvami hrajícího kabátku – animačně je to občas vskutku nádherné! No a když i někdo, kdo nemá rád idolky a (nejen) japonský showbyznys obecně, stejně jako většinu hudebních výtvorů, co se k němu z tohoto prostředí dostane (nevyhledávám J-POP), si nepokrytě užívá skoro každý JELEE videoklip jak po hudební, tak i po umělecké stránce, tak už je co říct. Postavy zde byly velmi zajímavé, ustředí kvartet si mě velmi rychle získal, byly dobře zapamatovatelné, měli hloubku, uvěřitelné emoce a já je díky tomu všemu měl hodně rád, nejvíc asi Kiui, protože s ní jsem soucítil nejvíc. Nějaké nedostatky? Asi jen to, že samotný konec, ten poslední díl, byl v rozřešení všeho hodně rychlý, v rámci dramatičnosti bych některé části trošku víc rozvedl, ale i tak mě v téhle podobě nakonec dostal. Pokud to ještě někomu nedošlo, tak já si tohle anime sakra užil, když dám stranou všechna pokračování a remaky, tak se nebojím prohlásit, že jde o mé „nejlepší nové anime“ téhle jarní sezóny a klidně hod doporučím každému, kdo je nějak kreativní, nebo má jen rád kreativní lidi, také těm, kdo mají prostě jenom rádi hezké rozpohybované obrázky, zajímavé příběhy ze života a roztomilé holčiny co dělají roztomilé věci. 9/10 (22.06.2024) (méně) (více)