Jakub lhář

Zajímavě pojatý snímek ze života v židovském ghettu. Na rozdíl od žánrově spřízněných filmů nesází na beznadějnou atmosféru reprezentovanou všude číhajícím německým nebezpečím, ale zaměřuje se na nitra jeho obyvatel. Ti jsou zde reprezentování jen malou skupinou lidí, jež se dostane do soukolí pomalu se nabalující malé lži. Lež se však nestává prostředkem k destrukci společnosti, ale je jedinou nadějí, kterou zdejší obyvatelé mají, a ke které se neustále upínají. Ničivým se tu stává právě až dementování lži. Vlastimil Brodský skvěle ztvárnil postavu, která je vnitřně rozervaná, a uvědomuje si, že každou další lží dává ostatním falešnou naději, a zároveň se vzdálí možnosti sdělit jim pravdu. Ví, že je horší o naději přijít, než žádnou nikdy nemít. Kladné přijetí může být ztíženo několika fakty. Tím prvním je velmi pomalá atmosféra, která není vykreslována dramatickou hudbou ani zobrazováním fyzického utrpení, ale jen citlivými hereckými výkony a hrou hlasů (čemuž příliš nepomáhá předabování neněmeckých herců) a mimikou. Druhým je zejména soustředění absolutní většiny emocí zejména do hlavní postavy, která je však při konfrontaci s ostatními nedává jasně najevo (ta bezmoc a rozervanost je schována pod maskou lháře). Třetím může být i zobrazení německých vojáků (jelikož se jedná o německou produkci), kteří (těch pár co je tam vidět) nejsou výrazně negativní, ale přistupuje se k nim jako k běžným lidem (nad židy se nepovyšují, jsou lidští, jediná scéna ztrestání přichází jen, když to i židé potřebují a vynutí si ji…). (13.12.2013)

Myšlienka silná a vzhľadom na dobu a udalosti, ku ktorým sa vzťahuje aj veľmi smutná. To všetko malo predpoklad na silné emotívne vyznenie snímku. Žiaľ necítil som to tak, na moje prekvapenie ma to nejak zvlášť nezasiahlo. Myslím, že hlavným dôvodom bol samotný príbeh, ktorý okrem scén s Jakubom a jeho vymýšľaní si o vojenskej situácii nepriniesol žiadne ďalšie dramaticky silnejšie scény. Vlastne spomenúť sa dá len jediná - to s tým dievčatkom a rádiom za stenou. Na druhú stranu ale dejová linka nenudila, aj keď sa tu v podstate nič nedeje. Lepší priemer. 65/100 (25.06.2019)

„Nejsou snad mraky z bavlněných klubek?“ Tahle dotčená otázka malé, důvěřivé holčičky vypovídá o filmu takřka maximálně. Celý snímek je o dětské důvěřivosti, ovšem nejen ze strany malé dívenky, ale, a to především, ze strany dospělých obyvatel židovského ghetta. Všichni s ohledem na malou jiskru naděje rádi podlehnou bludu a začnou věřit Jakubovi, který začne trousit milosrdné lži jak na běžícím pásu prakticky komukoliv, kdo ho k tomu vyzve. Protože právě tenhle záblesk možnosti záchrany ze strany armády SSSR je pro mnohé tím jediným, co je drží při životě (a to doslova, viz dialog s profesorem). Fakt, že se to Jakubovi nutně musí vymknout z rukou, je pochopitelně zřejmý. A ty pohledy na hlavní mužskou postavu po zjištění…mrazí z nich. A jakože jsem měl původně docela velký strach z předabování Brodského, nakonec jsem si po nějaké chvíli zvykl. Sice mi jeho hlas chyběl, ale na výborném hereckém výkonu se to jakoby ani neprojevilo. Hodnotím slušnými 4*. „Nikomu ani slovo!“ - „Znáš mě.“ - „A to je to, čeho se bojím.“ (20.01.2018)

Jeden z mých nejranějších nejsilnějších filmových zážitků – ještě z času otevřených trezorů. Již jako kluka mne tenkrát nadchl úžasný Vlastimil Brodský a jeho úsilí proměnit ghetto týraných, mlčenlivých bytostí v prostor naděje a víry. Po letech nesouvislého pronikání do tkáně těchto mikrokosmů se mi při opakovaném shlédnutí můj raný pocit potvrdil a rád jsem docenil, jak věrně tento skvěle obsazený film vstřebává tísnivé klima ghetta, stravující sebe sama a vyčleňující se z plynoucího času. Je to svět schoulený v ruinách, živený jen vzpomínkami (a jimi současně vysilovaný), čekající na jaro volnosti a pak již jen o něm snící. A nemohl jsem si přitom nevzpomenout na úlomky slov, tóny hudby a detaily obrázků, které ve mně zůstávají, třeba i na to, jak terezínský skladatel Karel Berman zpíval píseň dalšího z terezínských skladatelů Hanse Krásy na slova básně Arthura Rimbauda Sensation: „Za modrých večerů si vyjdu po pěšině, / lechtán obilím, se brouzdat svěží travou: / a zasněn ucítím, jak vítr na mýtině / mi bude kroužiti nad rozcuchanou hlavou! // Ni slova neřeknu a nepomyslím na nic. / Však budu míti duši lásce otevřenou; / jak cikán půjdu dlouho, dlouho podél hranic, / v nesmírné Přírodě - šťasten s ní jako s ženou.“ Tady i tam, všude se zhmotňovala ta představa svobody, která rostla uvnitř – s tvorbou, vzpírající se násilnému ujařmení. To všechno pro mne nadále zůstává velkou posilou. (18.03.2011)

V těžkých dobách je vidina každé naděje vítána s otevřenou náručí, i za cenu toho, že ona naděje může být vykonstruována pomocí lží. V případě Jakuba však divák nevnímá jeho lži jako něco negativního, obzvlášť ve srovnání s vyhlazováním židů a hrůzami 2. světové války. Jakub lhář je přímočaře vyprávěný film s upřímnými hereckými výkony, který se snaží tragickou skutečnost zahalit pomocí několika odlehčujících prvků (např. scéna s rádiem přes zeď či pohádka o princezně a mracích z vaty). Nejvíce mě zaujaly herecké výkony Vlastimila Brodského a Erwina Geschnonnecka. Zkrátka kvalitně natočený a skvěle zahraný snímek, který diváka vrací do časů plných strachu, děsu, hrůz, ale i naděje. (17.02.2017)