Malé životní etudy

Typicke odlehcene (ale pritom vazne) sedmdesatkove drama. Celou dobu jsem mel pocit, ze je to nejaka zfilmovna divadelni hra. Prece jen to smireni s otcem, krize identity, potaceni se mezi zenami atd... No nevadi. :) Misty trosku nepresvedcive (rozhovor/plac s nemohoucim otcem), obcas pekne (vizual Kovacse, par momentu) a obcas vesele (stoparky). 4- (23.08.2016)

Robert je človek s otvorenou mysľou a otvoreným srdcom. Berie len to, čo mu osud sám hodí pod nohy a pritom nič od neho nežiada... Film je presiaknutý takým skvostným Nicholsonovým hereckým umením a charizmou, že pôsobí na diváka ako magnet, nedajú sa od tohto pánka oči odtrhnúť. Réžia ma síce moc neoslnila, ale vďaka geniálnemu hereckému koncertu tejto výraznej hereckej superstar som sa ani nenudil a film som si vyslovene užil. 75/100 (13.07.2015)

Jack byl skvostnej, jinak to nejde vyjádřit. Určitě hrál i v lepších filmech, to je jasný, ale já si ho tady vysloveně vychutnávala, protože ten kluk má v sobě takový kýbl espritu nebo nějaké to fluidum, které mě drželo přilepenou na obrazovce až do konce. Bobby je člověk, který si na nic nehraje, štvou ho povrchní lidé, štve ho vlastně celý jeho neutěšený život (ukázka v autě mluvila za všechno), ani toulání z místa na místo ho nijak zvlášť neuspokojuje a ve vztazích k opačnému pohlaví to nemá taky moc jednoduchý. Bobbyho oči mluvily a vyjadřovaly jeho pocity aniž by musel moc mluvit v různých situacích, ať to byly momenty s Rayette, s praštěnými stopařkami a nebo v závěru v jeho rodinném kruhu s otcem. Jack byl prostě jedinečný. Je to film přes čtyřicet let starý, ale mně trochu připomněl ty dnešní nezávislé filmy. Kdo hledal nějaké slabiny, tak je možná našel, ale já jsem se jimi vůbec nezabývala a naprosto souhlasím s komentářem Kleopatry. Výborný film. (13.12.2014)

Malé konvenční etudy.¬         Poznámka: Toto opoznámkování je zamýšleno jako podání vysvětlení k filmu, a proto je vhodné čísti je až po jeho shlédnutí v případě, že se divák nedobral vysvětlení vlastního.¬                 Konvenční život může býti vlastně docela hezký a šťastný: dítě se narodí, je očkováno, navštěvuje mateřskou, pak základní školu, po vyučení nebo vyšších školách přijme někde zaměstnání, po čase se ožení či vdá, přijdou děti, denní starosti, možná nějaká bokovka, starobní důchod a radost z vnoučat, při troše štěstí nenápadná sešlost a milosrdná smrt. Smysl života není hledán, a nebo se hledání zúží na občasné letmé úvahy a letmá povzdechnutí, jakže ten život utíká, neboť pro takové hledání není v běžném životě času a místa pro důležitější věci, souvisící s běžným chodem života. Má-li člověk štěstí, přežije i některou tu světovou, obohatí se víc než ostatní, aby tak svým dětem usnadnil vstup do života nemlich takového jako byl ten jejich, ovšem s iluzí, že život jeho dětí bude lepší. Ti hloubavější či hledavější najdou své místo v některé z církví, ti světštější a snažící se více se prosadit v některé politické straně případně nepolitickém uskupení, dalším bude stačit jejich zahrádka, v paneláku akvárium s rybičkami a palma, jiným jejich koníčky či záliby, dříve partička mariáše dnes dobrý televizní seriál.¬                 Citová vyprahlost a mravní vyprázdněnost Roberta-Jacka se vyvíjí z hluboce skrytého pocitu bezútěšnosti konvenčního života, jaký jedině, jak se mu zdá, je mu světem nabízen; a poněvadž nevidí alternativu, protože není schopen vydolovati ze světa, do nějž byl vržen, jiné východisko a opříti se o ně, bloudí ve svém existenciálním kruhu, jehož konec není ukázán. V posledku tak příběh spadá do škatulky filosofie existencialismu, která byla v módě nedávno před vznikem snímku.¬                 Příběh "Malých životních etud" má svého následovníka ve snímku "Indiánský posel" S. Penna z r. 1991. Oba příběhy, byť nejsou zcela o tomtéž, poukazují ke stejné věci a mají vlastně i stejný konec — "Indiánský posel" je však podán syrověji, krutěji, nemilosrdněji; jako by doba, uplynulá od "Malých životních etud", pokročila... (08.01.2018)

Ač je v centru pozornosti tradičně delikátní Nicholson, který se potácí životem s mrzutostí a potlačovaným sarkasmem mně často vlastními, Bob Rafelson svou univerzální režijní snahou dokazuje, že z hovna se bič uplést povede jen zřídka. A tenhle plytký dobový příběh o hledání sebe sama toho je bohužel, navzdory pár vydařeným scénám a dobře cílenému humoru, příkladným důkazem. 60% (10.03.2020)