Grand Tour

Dlouho vyhlížený a následně v Cannes náležitě oceněný film Miguela Gomese splnil všechna očekávání a lisabonský filmař si jen upevnil svou pozici na vrcholu současné evropské kinematografie. Opět se ocitáme na hranici fikčního filmu, dokumentu i experimentu, tentokrát z působivé postkoloniální perspektivy, jež dá se svou hranou linkou vzpomenout zejména na režisérův starší film Tabu. Studiové záběry ze "staré dobré a bílé" koloniální Indočíny a dalších zemí východu se neustále a elegantně prolínají s dokumentárními pasážemi ze současné východní a jihovýchodní Asie, kdy se záběry nachází v prostorové juxtapozici, ale v rozporu s časem hlavní dějové linie, tedy je spojuje voiceover vypravěče, který je možná jeden, ale spíše jich je víc, neboť se jeho jazyk mění stále na základě toho v jaké oblasti se hlavní postavy děje právě nachází, tedy je jeho kulturní diferenci věnována maximální pozornost, která nabývá na důležitost v kontrastu s tím jak jsou uchopené postavy evropských bělochů, kteří všichni mluví portugalsky jako jakýmsi universálním jazykem kolonizátorů a utlačovatelů, i když většina z nich pochází z Velké Británie, tedy je jejich jinakost záměrně ignorována. Příběh dvou (ne)milenců není ve filmu to nejdůležitější, je jen jakousi nití, která drží pohromadě obrazovou a hudební meditaci nad střetem různých světů v minulosti a nad jeho dopadem a reflexí v současnosti. Samotným estetickým vrcholem pak může být valčík motorových skůtrů na bangkokské křižovatce, stejně jako nejdojemnějším momentem se klidně stane Edwardova melancholie demonstrována intepretací Sinatrovy My Way filipínským karaoke zpěvákem. Jedinečný filmový zážitek. (04.07.2024)

Je to trochu jako dát si hranolky s hořčicí. Teoreticky je to moc zajímavý nápad, třeba to ani nebude chuťově špatné, ale stejně se asi neubráníte dojmu, že to prostě není ono. Totéž by se dalo říct o nesourodé kombinaci dokumentárních záběrů s hraným vztahovým příběhem tak, jak tomu bylo v tomhle filmu. Líbil se mi ten nápad, ale samotné provedení nikoli. Skoro bych i upřednostnila pouhý dokument, protože vztahová část, tak trochu připomínající parodii na melodrama, byla vlastně dost nezáživná a k mému překvapení i poměrně mizerně zahraná (pravděpodobně vinou scénáře a dialogů). Jde asi o můj druhý snímek od Miguela Gomese a určitě mu nelze upřít velkou dávku kreativity, ale v tomto případě mám bohužel pocit, že jde o kreativitu poněkud násilnou, umělou. Bylo by pěkné si pro příště uvědomit, že filmař prostě nemusí být za každou cenu tak masivně originální, aby udělal dobrý film. (01.07.2024)

Velmi imaginativní, velmi polarizující. To platilo už pro předchozí dílo portugalského festivalového mága Miguele Gomese Évonprs deníky a obdobně těžko stravitelným kusem je i novinka, oceněná v Cannes cenou za nejlepší režii. Ta trefně odráží suverénní tvůrčí pojetí, které rozhodně nejde publiku naproti. Příběh začíná v roce 1918 na území dnešního Myanmaru, toho času britské kolonie. Úředník Edward se dozví, že za ním z Londýna přijíždí jeho snoubenka, již dlouhé roky neviděl, a před závazkem se rozhodne uprchnout do rozličných lokací jihovýchodní Asie. Jeho odhodlaná snoubenka je mu ale stále v patách a druhá polovina snímku mapuje zase její cestu. Gomes zde zkombinoval hrané pasáže, natočené na zrnitý černobílý 16mm formát, se záběry pořízenými během jeho rešeršní cesty po Asii. Nesourodost obrazových formátů podtrhuje i anachronická, leč výborně seskládaná hudba a zcizováky, jež do děje z minulého století leckdy přidávají prvky ze současnosti. Od obyčejného příběhového rámce Gomes navíc neustále odbíhá, záměrně neukazuje dramatické události a spíše představuje jakýsi podvratný bedekr zaměřený na složitost i unikavost asijské kultury a filosofie. Do takto specifického díla se těžko proniká, trpělivého diváka však dokáže odměnit. (05.07.2024)

Dva snoubenci putují každý zvlášť na počátku 20. století po všelijakých východoasijských zemích a setkávají se tam s různými lidmi (první hodinu sledujeme ženicha na útěku, druhá hodina je věnovaná jeho pronásledovatelce, táhnoucí se za ním přes tytéž lokace). Černobílý anti-romantický příběh spoléhá ve velké míře na vypravěčský komentář a je zhusta prokládán dokumentárními záběry ze současnosti, včetně např. několika karaoke vystoupení a také ukázek různorodých podob asijského lidového divadla. Výsledkem je formálně experimentální přehlídka dějových vycpávek s uspávacím tempem, jíž sice nelze upřít cit pro atmosféru a imaginativní práci s filmovým vyprávěním, jinak je ale tahle téměř až meditativní óda na východoasijskou kulturu a historii příliš těžko stravitelným soustem. (02.07.2024)

Grand Tour asi nedokážu lépe ocenit. Ráda bych to svedla na únavu nebo přehnanou klimatizaci v sále, která mi trochu znepříjemňovala zážitek, ale myslím, že tím to úplně nebude. Obsah diváka naláká na příběh muže, který uteče od snoubenky těsně před svatbou a vydává se na strastiplnou cestu po Asii, ale také na příběh samotné snoubenky, která se za každou cenu chce vdát, a tak odhodlaně putuje po jeho stopách, aby ho našla. Co Vám ovšem obsah už neřekne je to, že tento příběh, který je hraný, ale také z velké částí pouze vyprávěný, tvoří tak polovinu filmu. Celé je to totiž prokládané v podstatě starými, ale i novodobějšími „dokumentárními“ záběry, kolážemi z obyčejného života, kulturních a každodenních zvyklostí z míst, do kterých ex-snoubenci zrovna přicestovali. Asi chápu ocenění z Cannes za nejlepší režii, protože je tento koncept nevídaný… ale mě tato kompozice nesedla, nebo jsem ještě nedozrála do takové fáze, abych byla schopná tuto formu umění pochopit a docenit. [Festival de Cannes 2024] (25.05.2024)