Grand Tour

(KVIFF 2024) No, tohle byla katastrofa! Nic nudnějšího než Twentynine Palms, Lidé v zimním spánku a tohle, jsem na letošním ročníku neviděl. Fakt katastrofa. K filmu se ještě váže jedna vtipná historka a opilci na promítání. Takže to se mělo tak, že na promítání přišel mírně obtloustlý chlápek s pivem v ruce a už v tu chvíli jsem si říkal, že bude zle. Je také nutné dodat, že sál v Lázních III byl jen ze čtvrtiny zaplněn, což není v Karlových Varech úplně běžné. No, ale zpátky k příběhu. Naneštěstí si ten chlápek sedl pár řad přede mě. Přede mnou nikdo nebyl, takže jsem na něj v pohodě viděl. Po první hodině, kdy se vůbec nic nestalo, naklonil hlavu dozadu a začal chrápat. Rozlíhalo se to po celém sále a většina se dala do smíchu. Takhle se to opakovalo ještě pětkrát. Poté si lehl na židle vedle něho, kde taky nikdo nebyl a taky začal chrápat. Nějaký lidi už to začalo srát, a tak zavolali obsluhu sálu. Ti se tam tak nějak s ním bavili a jeden poslal tu druhou pro ochranku. Ochranka přišla po nějakých 15 minutách. Taky se dali do řeči, a co mě dostalo, tak věta člena ochranky. „Tamten velkej?“ A od té chvíle bylo jasné, že to nedopadne dobře. A tak se dal do řeči s tím problémovým chlápkem, který po chvíli začal být agresivní, a tak ochranka odešla a chlapík si ten film dokoukal dokonce. Musím říct, že to bylo rozhodně zajímavější než samotný film, ke kterému se teď vracím. Ještě bych rád dodal, že jsem toho samého chlápka potkal na projekci filmu Nehty, kde taky několikrát usnul. No, tak tento film je velice nudný, velice dlouhý a já si ho vůbec neužil. Tento skoro tříhodinový film se může pyšnit jenom dobrým výběrem hudby, jinak ničím. Sledujeme tu dvě linky, kde se dva lidé snaží najít, teda jeden se snaží utéct. Ta druhá linka už nedává žádný smysl, scénáristicky je to opravdu špatná práce. No, a herci to byla taky hrůza. Navíc se film odehrával v roce 1930 či tak nějak, ale většinou jsme dostali pohled na novodobé města a všechno tohle, takže to je za mě taky nesmysl.  3/10 Katastrofa! (Lázně III - 6.7.2024) (04.08.2024)

Je to trochu jako dát si hranolky s hořčicí. Teoreticky je to moc zajímavý nápad, třeba to ani nebude chuťově špatné, ale stejně se asi neubráníte dojmu, že to prostě není ono. Totéž by se dalo říct o nesourodé kombinaci dokumentárních záběrů s hraným vztahovým příběhem tak, jak tomu bylo v tomhle filmu. Líbil se mi ten nápad, ale samotné provedení nikoli. Skoro bych i upřednostnila pouhý dokument, protože vztahová část, tak trochu připomínající parodii na melodrama, byla vlastně dost nezáživná a k mému překvapení i poměrně mizerně zahraná (pravděpodobně vinou scénáře a dialogů). Jde asi o můj druhý snímek od Miguela Gomese a určitě mu nelze upřít velkou dávku kreativity, ale v tomto případě mám bohužel pocit, že jde o kreativitu poněkud násilnou, umělou. Bylo by pěkné si pro příště uvědomit, že filmař prostě nemusí být za každou cenu tak masivně originální, aby udělal dobrý film. (01.07.2024)

Velmi imaginativní, velmi polarizující. To platilo už pro předchozí dílo portugalského festivalového mága Miguele Gomese Évonprs deníky a obdobně těžko stravitelným kusem je i novinka, oceněná v Cannes cenou za nejlepší režii. Ta trefně odráží suverénní tvůrčí pojetí, které rozhodně nejde publiku naproti. Příběh začíná v roce 1918 na území dnešního Myanmaru, toho času britské kolonie. Úředník Edward se dozví, že za ním z Londýna přijíždí jeho snoubenka, již dlouhé roky neviděl, a před závazkem se rozhodne uprchnout do rozličných lokací jihovýchodní Asie. Jeho odhodlaná snoubenka je mu ale stále v patách a druhá polovina snímku mapuje zase její cestu. Gomes zde zkombinoval hrané pasáže, natočené na zrnitý černobílý 16mm formát, se záběry pořízenými během jeho rešeršní cesty po Asii. Nesourodost obrazových formátů podtrhuje i anachronická, leč výborně seskládaná hudba a zcizováky, jež do děje z minulého století leckdy přidávají prvky ze současnosti. Od obyčejného příběhového rámce Gomes navíc neustále odbíhá, záměrně neukazuje dramatické události a spíše představuje jakýsi podvratný bedekr zaměřený na složitost i unikavost asijské kultury a filosofie. Do takto specifického díla se těžko proniká, trpělivého diváka však dokáže odměnit. (05.07.2024)

Dlouho vyhlížený a následně v Cannes náležitě oceněný film Miguela Gomese splnil všechna očekávání a lisabonský filmař si jen upevnil svou pozici na vrcholu současné evropské kinematografie. Opět se ocitáme na hranici fikčního filmu, dokumentu i experimentu, tentokrát z působivé postkoloniální perspektivy, jež dá se svou hranou linkou vzpomenout zejména na režisérův starší film Tabu. Studiové záběry ze "staré dobré a bílé" koloniální Indočíny a dalších zemí východu se neustále a elegantně prolínají s dokumentárními pasážemi ze současné východní a jihovýchodní Asie, kdy se záběry nachází v prostorové juxtapozici, ale v rozporu s časem hlavní dějové linie, tedy je spojuje voiceover vypravěče, který je možná jeden, ale spíše jich je víc, neboť se jeho jazyk mění stále na základě toho v jaké oblasti se hlavní postavy děje právě nachází, tedy je jeho kulturní diferenci věnována maximální pozornost, která nabývá na důležitost v kontrastu s tím jak jsou uchopené postavy evropských bělochů, kteří všichni mluví portugalsky jako jakýmsi universálním jazykem kolonizátorů a utlačovatelů, i když většina z nich pochází z Velké Británie, tedy je jejich jinakost záměrně ignorována. Příběh dvou (ne)milenců není ve filmu to nejdůležitější, je jen jakousi nití, která drží pohromadě obrazovou a hudební meditaci nad střetem různých světů v minulosti a nad jeho dopadem a reflexí v současnosti. Samotným estetickým vrcholem pak může být valčík motorových skůtrů na bangkokské křižovatce, stejně jako nejdojemnějším momentem se klidně stane Edwardova melancholie demonstrována intepretací Sinatrovy My Way filipínským karaoke zpěvákem. Jedinečný filmový zážitek. (04.07.2024)

Grand Tour bych klidně vzdáleně přirovnala k jakémusi magickému realismu a současně ho nazvala eklektickým dílem, kde se spojují různé styly filmařské tvorby. Určitě je to zcela ojedinělý film, jehož hranice jsou nejasně dané a jeho premisou je pravděpodobně boření stereotypních filmových konvencí. Nevím, zda jsem úplně tomuto zážitku přišla na chuť co se týče formy, ale když budu v popředí hodnotit příběh dvou milenců, byla to docela milá, nevinná zábava, která měla své kouzlo, příjemně trhlé postavy, ale i atraktivní prostředí a neotřelý děj. Ta stopáž byla sice hraniční, ale ve finále to docela pěkně uteklo a nebyla jsem naštvaná, že jsem šla na pro mě úplně bezprecedentní nový typ filmu. KVIFF 2024 (29.07.2024)