Panika v Needle Parku

Ve své době dravá omladina, dnes to působí jako stará škola… Působivý průnik do drogové čtvrtě, neuspořádané společnosti, od níž se příliš rad, jak žít, pochytit nedá. Pokud mi cosi neušlo, tak ve filmu nezazní ani na minutu hudba, což ovšem není prakticky k postřehnutí, neboť ostatní hluk se neustále stará o barvitou zvukovou plochu. Již úvodní titulky avizují „hlukový film“ se vším všudy – nehostinný ruch mimo obraz, jehož adresáti si snad ani nemůžou rozumět. Schatzbergovi se výborně podařilo ukázat tep ulice, na níž se najednou odehrává padesát věcí. Kolem jednoho hrdiny se takový svět netočí, ač mu mladý Al Pacino dodal velkou energii a respekt. Rovněž on se potýká se zmatkem a životní neuspořádaností – bordel je v bytech, životních vyhlídkách i proměnách postav. Film plyne tak pozvolna, že bych mu další hodinu klidně přál. Zasloužil by si epickou strukturu, kterou uměl/umí Coppola nebo Scorsese. K tomu drobný krok schází, i když více na straně možností než schopností. Schatzberg pravděpodobně patřil en do této krátké doby a v jiné podmínky nenašel. Splnil historickou roli a odporoučel se. Naštěstí nemusel jako ceněný fotograf donekonečna rozmělňovat sám sebe ve filmovém průmyslu... (MFFKV 2013) (01.11.2013)

Patrně jsem poněkud zpanikařila, když jsem myslela, že je nezbytně nutné toto feťácké drama vidět... možná sedět v kině sedmdesátých let, vyjdu s popelavou tváří, ale tady, teď a po bezpočtu romantických sond do stojatých smažkovských vod, jsem daleka zděšení. Spíš než cokoli jiného mě pobavilo, co se fetka Bobby naběhá a nashání - jako nějaká viktoriánská hospodyňka :-) a taky se mi líbily skřípavé zvuky New Yorku, žádné vztahové překvapení se však nekonalo - když se jeden veze, druhý nemůže jít pěšky, leda opačným směrem... zkrátka, nastavené zrcadlo časem osleplo a tuto skutečnost nemůže zvrátit ani Al Pacino, i přesto, že mu v očích ještě nesídlila ta nadherecká namachrovanost. (28.07.2014)

Hezké.. Žádná nesmyslná protidrogová propaganda.. Tenhle film nepotřebuje vtíravý hudební motiv ani absurdně vybičované emoční onanie. Postavy nejsou prvoplánově dokopávany z idylky a dokonalosti až do nejhorších žabích sraček(že zdravím aronofského a DEA).... Nic takového. Tenhle biják je prostě o tom jak to fičí. Nic nezveličuje, nic neromantizuje. Zbytečně nestraší ani neláká. Droga má prostě svá pravidla(rytmus, priority ...) a těm se podřizuje všechno-něco funguje, něco né, někdy je to tak jindy onak... Panic in needle park to ví a chladně, střízlivě a nestranně to zaznamenává.... Srdcovka typu Drugstore cowboy, nebo Junkys christmas to nebude, ale rád si to dám někdy znovu. (26.06.2014)

Panika v Needle parku patří mezi ty snímky, které ukazují devastující účinky drog na jedince. Ale přeci se jen liší od svých známějších ,,kolegů"- Trainspottingu a Requiemu za sen. U nich je problematické především označení realistické. Oba filmy totiž využívají realistické motivy k prezentaci nerealistických vizuálních postupů a prvků. Panika ničím takovým nedisponuje. Zůstává v realistických mantinelech. Účinky drog znázorňuje velkými detaily na jehlu a na tvář se zdůrazněním očí narkomanů. Příběh má spíše epizodních charakter, každodenní život feťáků, kteří se stále setkávají s nejrůznějšími jim podobnými lidmi. Vyprávění je zkratkovité a eliptické. Najdeme zde mnoho vynechávek. Divák ani neví v jakém časovém rozmezí se děj odehrává. Neradostný pohled mezi drogově závislé, který se nevyžívá v obrazových či střihových experimentech, ale i tak je velice působivý. (12.06.2014)

Síla tohoto, místy až nepříjemně naturalistického dramatu s autentickými záběry na vpichování drog, spočívá mj. právě ve velice seriózním uchopení tématu bez příkras, nadhledu, zároveň bez přímého moralizování a také bez tvůrčí snahy natočit na drogové téma cokoliv divácky populárního. Vynikající civilní výkony Al Pacina a Kitty Winnové nám umožňují nahlédnout do hloubky duše obou hlavních postav, jejichž vztah zároveň odkrývá až nezvykle temnou stránku lásky, která dokáže někdy z jednoho člověka na druhého pronášet i to nejhorší... Velmi citlivě natočeno, realistickým objektivem zachytávající tehdejší dobu v americkém velkoměstě, k tomu občas vyprávěno s malou symbolikou, třeba ve dvou scénách se štěňátkem, které po temných časech představuje chvíli (žel jen opravdu chvíli) malou a lehce ztratitelnou naději. Tohle byla po dlouhé době moje třetí zkušenost s režisérem Jerrym Schatzbergem, jehož „nezávislý“ styl komorních lidských příběhů mi opět hodně sedl, a nemohu si pomoct, opět mě bývalý pan fotograf Schatzberg svým filmem nadchl a emociálně zcela vyčerpal... 90% (09.04.2021)