Pohrdání

Po mnohých rokoch od premiéry som bol s Pohŕdaním mimoriadne spokojný. Určite aj preto, že film ostal nezmenený a zmena sa udiala vo mne. Klasický trojuholník vytvoril slizký predátor (J. Palance), inteligentný, slabošský a vnútorný svet ženy nechápajúci scenárista (M. Piccoli) a jeho manželka (B. Bardot), o ktorú sa hrá. Nevýrazné prostredie dalo vyniknúť výborným dialógom s množstvom prehliadaných signálov a náznakov. Zaujal ma aj atmosféru dotvárajúci, i keď často opakovaný hudobný motív. Prekážala mi B. Bardot, ktorá na mňa pôsobila príliš "bábikovsky" a jej vyjadrenia mi nekorešpondovali s jej vzhľadom. Fritz Lang tam pôsobil trochu navyše, ale jeho umiernené glosovanie situácie aspoň vnášalo do príbehu názory životom obitého režiséra. Najväčším problémom bolo, že som film videl v najnevhodnejšej možnej dobe. To však s jeho tvorcami nemá nič spoločné. (17.02.2012)

... z marn/iv/osti mámivého p/r/ožívání. Kostýmy předstírání v partnerském představení. Provokuje, zlobí, hraje si, vrhá se do obrazců, románků imaginací. Nahá, měnící se v barevných clonách, v erotických polohách, jinak. Modelka - panenka, vdaná paní. Má takt. Mate svými akty ale i tak. Nakrátko, nadlouho. Tu v letních šatičkách, tu v hebkém župánku, vleže jen tak stvořená, pózuje vlněnému "beránku." Dává se na odiv na dotek dovolenkovému vánku. A pak se v ní vyznejte, v bohyni, v nostalgii mladého věku silně smyslné Venuše blondýny, mořské panny Sirény, báječné Brigitty, horkého zboží doby. Protagonistce intelektuálního snažení. Těle "ve službách" umění... Na vaše myšlenky, pane Godarde. Viděné perly, skrytě rozprostřené za samotným dialogem, které nelze pustit k vodě. (22.04.2018)

Opat cirociry art tak, ako to dokazal len jean -Luc Godard. Mne ako artovemu divakovi sa film rozhodne pacil. Ba co pacil, bol som fascinovany filmarinou, postupujucim pocitom, ze lasku on +ona nieco nahlodava a pomaly koroduje: Naha Brydzit Bardott bola nadherna, filmarsky na urovni. Namakani boli aj herci ako Michel Piccolli /Pohrdani, Nenapadny puvab Burzoazie 1972/, Jack palance /Sam v temnote 1982, Vamos a Matar Companeros 1970 a Panika v Ulicich 1950, videl som aj rezisera Fritza Langa /Velky Zatah 1953, While the city Sleeps 1956, Ministrerstvo Strachu 1944/. U mna so Lucom- Godardom plati osvedcene Truffautovo : ani s vami prilis, ale ani bez vas. Hlavne o5 - nech to nevidi Verbal ani Stuntmanmike a rozhodne nie Jaklee - reziser sa nevyziva v brutalnych masakroch a v zabijani ludi, jak je tomu v tej sracke Takovi normalni zabijaci. 77 % (06.02.2018)

Dobrý den, pane Godard. Jean Luc Godard mi při prvním setkání předvedl, co všechno dovede, a věru toho nebylo málo. Od posledního záběru až po ten poslední neskonale dobře promyšlené a já si jenom lahodil v síti Godardova talentu. Mistr dobře věděl, že nejlépe se kritizuje z pozic, které jsou dalekosáhle vzdálené od nepřítele. Tohoto nepřítele si vyhlédl v hollywoodském systému, ale kdyby jenom po příběhové a obsahové stránce, on se od něj distancoval i filmařským stylem (např. všimli jste si někde "výstřelu/protivýstřelu" typického pro hollywoodskou konvenci?). Za naprosto dokonalé taktéž považuji i neexistující začáteční titulky a taktéž demaskování podstaty samotného filmu (Pohrdání se ani nesnaží vytvářet nějakou iluzi reailty, svévolně a osobitě přiznává svou filmovou umělost). V těchto ohledech jsem se nabažil víc než dost, ale pak je tu druhý úhel pohledu. Francouzský maestro se totiž až příliš zakoukal do svého hlavního hrdiny a na pochopení jeho pohrdající partnerky již nezbyl čas ani místo. Kdyby tam byla aspoň nějaká snaha. Nedokázal jsem se zbavit pocitu, že krásné Camille se dostalo od režiséra stejného pohrdání, jaké cítila ke svému partnerovi. Ostatně osud samotných postav mluví za vše. Příště více toho pochopení, mistře, aspoň takového jakého se od vás dostalo ústřední dvojici ve filmu U konce se dechem. (18.01.2008)

Banální milostná zápletka soustředěně zveličená osobitými prostředky tak, jak by se to nepovedlo žádnému Hollywoodu. Táhlé pomalé záběry (až stereotypní vertikální jízdy, zdůrazňující plochost obrazu), minimalizace střihu, zasněné monology narušující chronologické vztahy a především jediný hudební motiv podbarvující různorodé scény jako jediný vnáší do ledově chladného snímku přehršel emocí, což může působit až ironicky vzhledem k žánrovým konvencím. Banálnost snímku je sice uměle prohlubována konstruovanými úvahami o pravdě Oddyseova vztahu k Penelopě, jejímž prostředníkem je satiricky laděná situace natáčení, ovšem celek působí tak kompaktně a podmanivě, že si mě získal už od prvních minut. Zde Godard paradoxně dokázal, že pohltit lze i konstantním narušováním klasického kánonu, čímž mě výjimečně získal na svoji stranu. (28.03.2011)