Faunovo velmi pozdní odpoledne

Leoše Suchařípu si navždy budu pamatovat ve dvou rolích: jako Fauna a jako advokáta v Dědictví. Naprosto bravurní sonda Chytilové do života starého mládence, který sám sebe považuje za neodolatelného muže, jenž má úspěch u žen. Ve skutečnosti je pikareskní figurou, z něhož si jeho kolegyně tropí žerty a jemuž "podléhají" poněkud prostoduché dívky. Slovo podléhají uvádím v uvozovkách, neboť starý seladón vlastně úspěch u žen nemá. Pro svou samolibost a ješitnost si neuvědomuje, že žena, se kterou by skutečně mohl být šťastný a jež by mu mohla skýtat nekonečné rozkoše, sedí naproti u stolu v kanceláři. Chytilová však nenatočila film s happyendem, naopak zachovává realitu života - muž, žijící v domnění, jak ženy ovládá, je ve skutečnosti ovládán jimi. Humorná připomínka, kdo je na světě skutečným silným pohlavím. (08.02.2007)

Miluju tu stále ještě punkovou energii padesátnice Chytilové, schopnost vyhmátnout v pár nervních záběrech podstatu situace, náladu místa, vůni okamžiku; v duchu tleskám nemilosrdné ironii, která ale zároveň jaksi soucitně postihuje marnost lidského (nejen mužského) hemžení (na rozdíl od Chytilčiných porevolučních snímků, kde její vybraná jízlivost zdegenerovala už jen v hněvivé prskání jedu a komunální výsměch); jímá mě závrať nad olezlou krásou oprýskaných pražských zdí – přesně takhle si pamatuju Prahu sklonku bolševické éry. „Ještě jsem nic neudělal…“ (07.07.2013)

Je mnoho ľudí, ktorí Věru Chytilovú považujú za výnimočnú umelkyňu. Ja tento ich názor rešpektujem, ale rozhodne ho s nimi nezdieľam. Mne sa jej tvorba nikdy nepáčila. Pre mňa to vždy bola šialená feministická ježibaba, ktorá točí samé absurdné sračky. V roku 1983 zrežírovala film "Faunovo velmi pozdní odpoledne". Nemá to ani hlavu, ani pätu. Kamera, scenár, strih, hudba, réžia všetko to stojí za hovno. No a ku tomu všetkému ma ešte aj ten šeredný Leoš Sachařípa s tým svojim afektovaným ŕŕŕ vytáčal takmer do nepríčetnosti. * (07.02.2019)

Příběh stárnoucího donchuana mě bavil po letech snad ještě více. Snímek samozřejmě stojí na kreacích Leoše Suchařípy, ale zde funguje naprosto všechno. Výtvarný vklad Ester Krumbachové (obrazové koláže a hrátky s listím připomenou Sedmikrásky), Stivínovo jamování i neklidná kamera Jana Malíře (poznávací to znamení většiny filmů Chytilové). Jak ten čas letí...a koberce mraků se ženou nad Prahou... A snad i více než dříve jsem si uvědomil, že v druhém plánu vzdává režisérka hold milované Praze (stvrzeno v Neklidném srdci Evropy). Panorama, domy, uličky, zákoutí, parky, Hrad, Nerudovka, Malostranská, zámecké schody... Humor střídá smutek, podzim života je neúprosný. Vrcholná scéna se smrtí je komická a děsuplná současně. Tam protiklady splynou v jeden obrovský oxymóron. Dívky, ženy, módní kreace (na ty logicky Chytilová nezapomínala). A nelze zapomenout na drsné promluvy o světě a společnosti, o tom, že jedinou jistotou v životě je SMRT. Ve své době rozhodně provokativní film o společnosti, svobodě, možnostech a nemožnostech dokáže oslovit i dnes. Ale, ale dnešní nepřipravený divák rozmazlený hollywoodskými prefabrikáty Chytilové absurdní podobenství zřejmě nepřijme... (13.03.2014)

Komédia je to asi taká, ako exnúť pollitra absinthu na slnku cestou do roboty. Ale určité kvality sa filmu uprieť nedajú. Napríklad tie trhané kamerové poryvy, alebo životné polo-pravdy, ktorými je poskromne pretkaný tento polo-príbeh o záletoch jedného pražského "mladíka". Chytilová bola správny blázon na tvorenie netradičného umenia. (20.09.2015)