Kalamita

První hlavní role Bolka Polívky a jeho první spolupráce s Věrou Chytilovou pro mne znamená hrubě nedoceněný film. Překrásná atmosféra Jizerských hor a hlavně atmosféra nádraží tady dýchá každým pórem a pulsuje pod mistrovskou taktovkou Laca Décziho. Výkony herců tehdy ještě liberecké Ypsilonky jsou přímo excelentní a pohyblivou kameru Ivana Šlapety si děj přímo vyžaduje. Žádná velká moralita na které jsme u první dámy CS filmu zvyklí, ale bravurně sestříhaný obyčejný příběh mladého muže, který „ví co chce“. Tohle je pro mne Věra Chytilová a její nejlepší film. (03.05.2008)

Poprvé jsem film viděla ještě jako dítě a pamatovala jsem si z toho jen to, že vlak uvízne v závěji. Před druhým shlédnutím jsem se trochu bála, že to bude jen o té závěji, a byla jsem dost překvapená, že závěj zde hraje jen štěk. Spousta výborných hlášek mě naprosto dostala, jen mě to nějak úplně nechytlo jako celek... konce jsem se dočkala až na třetí pokus. Přesto jsou to čtyři hvězdy, i když dost slabé. (21.04.2008)

Šedivý, ale poklidný socialismus pod palbou satiry "Chytré horákyně československého filmu".  Vcelku umírněná Chytilová představuje přemýšlivého vysokoškoláka Polívku, který cítí, "že to všechno není nějak ono" a tak pověsí vysoké školení na hřebík a obléká uniformu strojvedoucího, aby  na kolejích hledal smysl života.  Paní režisérka tu tedy skrze Bláhovou, Synkovou i Kretschmerovou opět  cynicky exhibuje svou nechuť k normálu, který považuje jen za komfort konformity, a tak tu máme opět naprosto defektní vztahovku, ale čert to vem. Jako  kontrast dnešní masové a pokrytecké!  "piedestalizace" tzv. rodinných hodnot je tento přístup vlastně osvěžující. Inteligentní komedie, která kdysi dokázala plnit kinosály a lidé se u toho doopravdy a s porozuměním bavili. Neuvěřitelné, a tak už jen pro tenhle kontext za čtyři. (12.03.2023)

Pro mě jeden z něj filmů 70-80 let čs.filmu....(viděl s dvd bonusy: s Chytilovou, Polévkou, Blahovou)  V době kdy režisérce "odpovědni pracovnici" na Barrandově sdělili že film se dotáčet už nebude, nelenila a s buldočí zaujatostí a odvahou obeslala nejvyšší instituce ve státě, že v tom případě žádá, aby vynaložené náklady na film zaplatili ti pracovnici kteří jej stopli. Za týden měla Chytilová telefonát z Barrandova s dotazem proč netočí. (18.08.2013)

,,Nesmíme mluvit, nebo se udusíme!" V prvním plánu lze Kalamitu brát čistě jako slušnou oddechovou komedii: syn strojvůdce horské služby zanechal studií, aby navázal na rodinnou tradici a stal se úspěšným železničářem; je to ale velký smolař, takže na každém kroku se nám dostává do různých (často komických) malérů a kalamitních případů, které se stupňují až po závěrečné ocitnutí se s posádkou pasažérů v opravdové, sněhové kalamitě... Nicméně od počátku se nám odvíjí vnitřní boj poctivého hrdiny s okolitým světem plného protekce, úplatkářství a pošramocených lidských vztahů. V této rovině již není pouze příběhem železničářství v 80.letech, ale i satirickou kritikou společnosti.                                                         Tolik krásných figurek, z velké části v zajímavém podání tváří tehdy ne moc známých a neokoukaných: od nevěrné přimářky Jany Synkové, záletní sympatické průvodčí Jaroslavy Kretschmerové, až po moudrhého učitele Zdeňka Svěráka, který nepřímo vstupuje do života Honzy několikrát od prvního příchodu do práce až po osudovou kalamitu ve vlaku. Díky komickému nadhledu je snesitelný i komunistický stranník Václav Švorc v roli kategorického soudruha náčelníka stanice. Tyto a mnohé další postavy všech generací jsou odrazem lidí kolem nás, vytvářejí spolu jeden celek svět plný různých nedorozumění a kalamit, náhody je spojují, zapájejí do vztahů a některé z nich osud sejme i do osudového okamžiku hraniční situace. Nikdo z nás neví, kdy, s kým a v jaké situaci se náhle může ocitnout a do jaké míry nepokoje bude reagovat. Závěrečných 20 minut v ocitnutí se ve vlaku vříceném do sněhové kalamity všechno vrcholí, není nouze ani o napětí, humor, až překvapivě na rok vzniku ani o otevřenou satiru.                                                                                                            Za mě jeden z nejlepších filmů Věry Chytilové. Ta dáma jako režisérka byla velice svérázní a kontroverzní, nicméně její obohacení čs. kinematografie jejími filmy ze 70.–80. let stojí opravdu za to! Závěr dá se charakterizovat jako existencialismus v humorné podobě. Tedy slovy Bronislava Poloczka, ,,Všude dobře, v hospodě nejlíp", žejo? ;-). Speciálně bych ještě vyzdvihl zajímavou jazzovou hudbu se sólem Laca Decziho na trubku, který si mimo jiné zahrál menší roli strojmistra - trumpetisty Doudy. 90% (03.02.2018)