Vzpomínka na Titány

Bez vzoru není člověk ničím vedený. Většině stačí napodobovat stádo a vystačí si s tím po celý život. Ale co ty osoby, co jim to nestačí a nestačí jim ani vzory, které mají kolem sebe? Ti to mají těžší, ale lidský život už je takový. Film je jen velmi vzdáleně natočený podle skutečné události. To je jen oblíbená nálebka, kdejakých sraček. (21.09.2010)

Nevím, jestli bych se vydržel dívat na zápas amerického fotbalu, ale vím, že tenhle film bych mohl vidět klidně ještě jednou. Trenér Boonea mi chvílemi - slovy trenéra Yoasta - připadal svým fanatickým přístupem na pokraji šílenství, ale svým moudrem dokázal mužstvo stmelit. Dokáže přirovnávat k antice, upozornit na národní dějiny - bitvu u Gettysburghu Tréninkové sestavy chvílemi připomínají sokolskospartakiádní cvičení, ale podpořeny dobovými písničkami baví. To, co začíná fungovat v mužstvu, na hřišti, ale ještě nefunguje ve společnosti. Takže Titáni musí zabrat, aby dokázali ovládnout nejen svůj svět. (31.05.2009)

Smíšený sportovní tým kontra burani z bigotního Jihu? Hádejte třikrát, kdo nakonec oslaví bratrstvím scelený triumf a kdo utře nařvanou hubu. Sportovní dramata jsou mou neutajovanou slabostí a chápu, že vyčítat jim předvídatelnost a nadbytek klišé je asi jako vytýkat cukrárně, že nenabízí odtučňovací dietu (nebo jistým americkým vysokým, že přijmou každého, kdo rozezná fotbalový míč od ústředního topení nebo umí rychle zdrhat, viď Forreste), takže to přejdu taktním mlčením. Taktním mlčením už nejde přejít patetické žvásty, protivnou přemoudřelou prepubescentku a rádobytvrďáckost uječeného Denzela, po kterém bych tu cihlu chvílemi s chutí mrskla sama, nicméně se vzpomínkou na prosluněné dny pobíhání po školním hřišti a tak mladého a už tak titánského Ryana Goslinga ty smířlivé tři utrousím. Ale pokud jde o film o americkém fotbalu, mám jasno v tom, kdo je můj Vítěz a kdo Poražený. (09.08.2012)

Včera jsem se zúčastnil brněnské premiéry Domácí péče. Je to smutný film, ale ne dojemný. Jeden z tvůrců mi před projekcí říkal, že nechtěli citově vydírat diváky, proto že je to takové uměřené. Tu uměřenost mají možná rádi filmoví kritici, filmové diváky ale nudí. Vzpomínka na titány je přesně opačný případ. Bylo to dojemné i ve scénách, kde bych žádný patos nečekal. A to dojetí, které se u mě neustále znovu a znovu dostavovalo...já vůbec nechápu, čím ho ti Američané navozovali..? Ale bylo tam toho hafo. Mnohem víc, než bych si přál. Možná se za ten emocionální výdej snad i trochu stydím... Proto to nebude za 5. Ty 4 jsou ale skálopevné. Na rozdíl od Domácí péče, tam jsem to tlačil trochu na sílu, z úcty k tomu přátelskému tvůrci. Proč se čeští filmaři tak bojí emocí? Vždyť to je koření filmu! Nešetřete na nás tolik! (17.07.2015)

Motivační sportovní pohádka především stmeluje mančaft kamarádskou pospolitostí v době zjitřené nedůvěry, až nenávisti při černošské integraci na školách. Aneb rasová nesnášenlivost jde stranou, když se vítězí – resp. obráceně: aby se vítězilo. Ve Vzpomínce na Titány tato klasika zaklapne nadmíru hladce, lépe než jinde, a pod dozorem férového kouče Denzela Washingtona a týmového Willa Pattona nabízející se patos nehrotí. [Původně 2003 ale za 3 *] (16.04.2024)