Kopytem sem, kopytem tam

Generační zpověď současných padesátníků za dob končícího komunismu, kdy jim bylo přes třicet. Myslím si, že členové divadla Sklep nemuseli nic hrát, protože tak prostě žili. Navíc Věra Chytilová zachytila reálný vztah mezi svou dcerou a jejím tehdejším přítelem Tomášem Hanákem. Všichni v partičce tak dlouho spolu kamarádili a pařili, až teprve hrozba AIDS je rozdělila definitivně i přes negativní výsledek testu. Už to zkrátka nebylo takové jako dřív. Ale Tomáš Hanák AIDS bohužel měl, díky blonďaté divě v podání Chantal Poullain. (23.01.2008)

Pozdně normalizační snímek Vlasty Chytilové jsem prvně a hned několikrát (jako jinoch – žel plýtvající časem) shlédl především jako alternativní filmovou formu prezentující na polyperspektivním sujetu estetiku „pražské pětky“, kterou jsem tehdy usouvztažňoval s jinými novovlnnými uměleckými projevy, zvláště s muzikou Praprecedentu. Zdaleka jsem nebyl nadšen, jakkoliv mi dílčí momenty přišly již tenkrát skvělé. Tehdy mě oslovily zejména divadelní vsuvky, scénické i dialogické, momenty, kdy se příběh rozpadá v etudy provokující a alternující život. Při zpětném ohledu jsem byvší úžas neprožil: zůstalo u mnohotvárné kritiky pozdně di-sociované společnosti v naduté mocenské struktuře ohavných osmdesátých let, ve filmu neúnosně preparované reprodukovanými televizními obrazy. Sama sklepácká divadelnost vyvstala už jen jako konvenční a obecně přijatelná kritická (satirická) forma, přesahující tehdejší Dikobraz jen nahotou nebo tabuizovanou látkou. Ústřední trojice mužských hrdinů si plete bojiště života s blázineckým shakespearovským jevištěm a nepředpokládaná propadla je poraněné vpouštějí kamkoliv jinam než k nim samým – tedy vzdalují je od jediných léků, jež by jim mohly pomoci, což zákonitě vzbuzuje režisérčin smích. Ten zdaleka nesdílím. V posledku se totiž divadelním jeví již vše, nejen ta tematizovaná socialistická realita, - včetně režie: jakýkoliv záběr se odírá o skutečný (a tragický) život a jeho jedinou cenou je to, co z něj sedře. Takové sledování filmu je pak jen usebranou pietou, ne-li tryznou. Pointa snímku je sice smiřující – osvětluje zkušenost absolutního dna jako příležitost k vzestupu – ale i ono prozření se jen "odehrává" a život zůstává v předsálí. PS: Konstrukce příběhu na mě působila příliš strojeně. V zásadě ale skvěle odráží ono sartrovské peklo společné viny (neb spíše společné slasti a provinění se jí). Nejistota, v níž padá libertinské společenstvo, je pravou podobou jejich volného řádu - jejich vězení. Nad ním vládne právě to ztrácené Já. (01.05.2017)

S odstupem dvaceti let lze konstatovat, že Chytilová v této pozoruhodné komedii, představující v plné síle poetiku "sklepáků", předjala některé Hřebejkovy filmy (nejvíce PUPENDO) a tvoří jakýsi spojovací můstek i k PELÍŠKŮM. Nezávazná taškařice nikdy nekončící puberty a stále nedospělé adolescence, ignorující nezastavitelnou dospělost, vyjadřuje víc než úděs jedinců: symbolizuje nedospělost společnosti jako takové. V druhém plánu - a tím ještě přesvědčivěji - vystihuje "přízemně" kulisy pozdní normalizace. Dojem z filmu je dojmem z dobové společnosti, která napovídá a předjímá celou řadu negativ polistopadového vývoje poté, když vyprchala prvotní euforie z listopadových shromáždění. Kdybychom měli hledat další možný spojovací můstek, najdeme ho v deziluzívních polistopadových textech pozdního Karla Kryla, které přibližně od léta 1990 začaly nemilosrdně nastavovat době její méně lichotivou tvář. Uhry, které na ní vidíme i dnes. Kontroverzní závěr filmu, ústícího do tehdy tabuizovaného AIDS, lze vykládat mnohoznačně: jako zásah cenzury, scénáristické i autorské selhání nebo nápověď civilizačního zlomu. Možností je ještě více. SKLEPácká poetika, ve filmu nepopiratelně obsažená, tyto tendence ještě prohlubuje. Hořký film, hořké prozření, nepopiratelná katarze. To je to, oč by nám všem mělo jít, pokud se skutečně chceme zbavit fenomenu "blbé nálady". (27.08.2007)

S filmy Věry Chytilové to mám těžké. Nikdy nevím, zda to bude něco skvělého, nebo něco, co mi nesedne ani trochu. Stejné to mám se sklepáky, proto mi hodně dlouho trvalo, než jsem se dokázal odhodlat. Začátek pro mě byl hrůzostrašný. Protivné postavy, které stále něco rádoby vtipně mlely ve svém pozérsko-dadaistickém blouznění, byly snímány ještě protivnější kamerou. Po nějaké době jsem si na tu kameru zvykl, ale štvala mě až do konce. Na nějaký náznak děje jsem čekal snad do poloviny filmu. Udrželo mě jen to, že se občas objevila brilantní scéna či myšlenka. Naopak po hlavním zlomu (zbytečně pozdě), dostal děj spád, postavy se zajímavě vykreslily a konečně bylo co sledovat. Škoda jen, že to nepřišlo dříve a dále se to nerozvíjelo. Jistě by to bylo zajímavější než sledování přiopilého sklepáckého tria v první polovině filmu. Za těch pár skvělých scén a za druhou polovinu filmu dávám tři hvězdy. (24.01.2019)

Tvorbu divadla Sklep som nepoznal a tak bol film, v ktorom si uzurpovali prakticky všetok priestor, pri premiérovom sledovaní veľkým a pomerne príjemným prekvapením. Dnes po rokoch už prvotné pocity pominuli, kde bol vtip a nápad začala prerážať trápnosť a póza, ale aj tak pôvodné tri hviezdičky ponechávam. (14.02.2017)