Kopytem sem, kopytem tam

Nemám rád osmdesátá léta a tudíž ani filmy produkované v této době, i když je pravda, že toto dílko nebylo zas tak špatné. Ale paní Chytilové zřejmě nikdy nepřijdu úplně na chuť. Látka je to zajímavá, ale dalo se z ní vytěžit mnohem více, tématika hrůznosti onemocnění AIDS se mohla ještě více zdůraznit, mohli se vybrat lepší herečky do ženských rolí. Dále by filmu prospělo zkrácení a to minimálně o půl hodiny (128 minut je opravdu hodně). Ale přesto, své místečko to v naší kinematografii má a mělo by se to pouštět (ve zkrácené podobě) v rámci očisty na základních či středních školách. A to ohrožení AIDS jako polemika s komunismem - to je prostě celá Chytilová - myšleno v dobrém.. (30.08.2012)

Pozdně normalizační snímek Vlasty Chytilové jsem prvně a hned několikrát (jako jinoch – žel plýtvající časem) shlédl především jako alternativní filmovou formu prezentující na polyperspektivním sujetu estetiku „pražské pětky“, kterou jsem tehdy usouvztažňoval s jinými novovlnnými uměleckými projevy, zvláště s muzikou Praprecedentu. Zdaleka jsem nebyl nadšen, jakkoliv mi dílčí momenty přišly již tenkrát skvělé. Tehdy mě oslovily zejména divadelní vsuvky, scénické i dialogické, momenty, kdy se příběh rozpadá v etudy provokující a alternující život. Při zpětném ohledu jsem byvší úžas neprožil: zůstalo u mnohotvárné kritiky pozdně di-sociované společnosti v naduté mocenské struktuře ohavných osmdesátých let, ve filmu neúnosně preparované reprodukovanými televizními obrazy. Sama sklepácká divadelnost vyvstala už jen jako konvenční a obecně přijatelná kritická (satirická) forma, přesahující tehdejší Dikobraz jen nahotou nebo tabuizovanou látkou. Ústřední trojice mužských hrdinů si plete bojiště života s blázineckým shakespearovským jevištěm a nepředpokládaná propadla je poraněné vpouštějí kamkoliv jinam než k nim samým – tedy vzdalují je od jediných léků, jež by jim mohly pomoci, což zákonitě vzbuzuje režisérčin smích. Ten zdaleka nesdílím. V posledku se totiž divadelním jeví již vše, nejen ta tematizovaná socialistická realita, - včetně režie: jakýkoliv záběr se odírá o skutečný (a tragický) život a jeho jedinou cenou je to, co z něj sedře. Takové sledování filmu je pak jen usebranou pietou, ne-li tryznou. Pointa snímku je sice smiřující – osvětluje zkušenost absolutního dna jako příležitost k vzestupu – ale i ono prozření se jen "odehrává" a život zůstává v předsálí. PS: Konstrukce příběhu na mě působila příliš strojeně. V zásadě ale skvěle odráží ono sartrovské peklo společné viny (neb spíše společné slasti a provinění se jí). Nejistota, v níž padá libertinské společenstvo, je pravou podobou jejich volného řádu - jejich vězení. Nad ním vládne právě to ztrácené Já. (01.05.2017)

Věra Chytilová umí ztvárnit lidské utrpení a bolest na filmové plátno až zrak přechází. Je tomu však tak, že "nemoc" AIDS je tu s námi a my sní nedokážeme úspěšně bojovat! Zajímavé však muselo být, když šel tento film v tehdejším československu v kinech a jak na něj lidé reagovali? Ke mě se dostal o dvacet let později. (06.11.2008)

Nejlepší film Věry Chytilové a jeden z nejlepších a nejpůsobivějších českých předrevolučních filmů vůbec (a pro mě i nejlepší filmové dílo 80. let). Skělé herecké výkony sklepáků a to jak v komické rovině, tak v té vážné. Půlku filmu je to víceméně komedie, jež se v druhé půlce zvrtne do depresivního dramatu. Mistorvské 100% (05.12.2007)

Je to šíleně zbytečně dlouhé, ale poměrně geniální. Skvělá atmosféra zimních Varů (v jakém jiném českém filmu jste vůbec mohli vidět děj odehrávající se v K. Varech?) Skvěle přehrávající hlavní trio. Pohledné osmdesátkové ženy a jejich pěkná těla. Film jsem viděl už tak po desáté a stále se mi neomrzel. Jen ta agitka je tam jaksi navíc. Film by s klidem mohl bý postaven pouze na sexuálních peripetiích hlavní trojice. (25.11.2020)