Kopytem sem, kopytem tam

Tvůrčí a režijní přístup první dámy českého filmu a věčné rebelky Věry Chytilové se prolnul s poetikou divadla Sklep a vznikl osobitý a výjimečný film, který už není postaven jen na recesi a dadaistickém přístupu sklepáků, ale slouží v subjektivním rastru paní režisérky vyšším cílům... téměř sociologická sonda o odcizení člověka. Lakmusový papírek nese jméno AIDS... Ve své době to byl velmi kultovní film, stejně jako prakticky všechno, na co sklepáci sáhli...respektive k čemu je normalizační schvalovací komise pustily... (19.11.2006)

Pozdější (ale mnou dříve zhlédnutý) film se Sklepáky Kouř, to je, jak už jsem psal, kult. Ale tohle je… hodně špatný film. Přitom Sklepáci jako herci nejsou špatní, vlastně první polovina tohoto filmu taky není vyloženě špatná, ale od druhé poloviny se zřejmě naši hoši ze Sklepa snažili hrát, jako by byli na divadle a nijak to nekrotili. To chápu, protože od toho tam má být režisérem, aby je nějak nasměroval či krotil (v tomto případě režisérka) a bohužel, nepodařilo se. Kopytem sem, kopytem tam je zoufalý film, který ví, co chce říct, ale trvá mu to jako hladovému… vy víte co. Tam kde Kouř věděl, kde skončit, tady film jede přes čáru dobrých 40 minut. Za těch pár pěkných obnažených slečen a Hanáka ještě těch 40 % dám, ale vím, že tenhle film už nikdy víc vidět nemusím. (23.01.2013)

Věra Chytilová umí ztvárnit lidské utrpení a bolest na filmové plátno až zrak přechází. Je tomu však tak, že "nemoc" AIDS je tu s námi a my sní nedokážeme úspěšně bojovat! Zajímavé však muselo být, když šel tento film v tehdejším československu v kinech a jak na něj lidé reagovali? Ke mě se dostal o dvacet let později. (06.11.2008)

Nejlepší film Věry Chytilové a jeden z nejlepších a nejpůsobivějších českých předrevolučních filmů vůbec (a pro mě i nejlepší filmové dílo 80. let). Skělé herecké výkony sklepáků a to jak v komické rovině, tak v té vážné. Půlku filmu je to víceméně komedie, jež se v druhé půlce zvrtne do depresivního dramatu. Mistorvské 100% (05.12.2007)

Pozdně normalizační snímek Vlasty Chytilové jsem prvně a hned několikrát (jako jinoch – žel plýtvající časem) shlédl především jako alternativní filmovou formu prezentující na polyperspektivním sujetu estetiku „pražské pětky“, kterou jsem tehdy usouvztažňoval s jinými novovlnnými uměleckými projevy, zvláště s muzikou Praprecedentu. Zdaleka jsem nebyl nadšen, jakkoliv mi dílčí momenty přišly již tenkrát skvělé. Tehdy mě oslovily zejména divadelní vsuvky, scénické i dialogické, momenty, kdy se příběh rozpadá v etudy provokující a alternující život. Při zpětném ohledu jsem byvší úžas neprožil: zůstalo u mnohotvárné kritiky pozdně di-sociované společnosti v naduté mocenské struktuře ohavných osmdesátých let, ve filmu neúnosně preparované reprodukovanými televizními obrazy. Sama sklepácká divadelnost vyvstala už jen jako konvenční a obecně přijatelná kritická (satirická) forma, přesahující tehdejší Dikobraz jen nahotou nebo tabuizovanou látkou. Ústřední trojice mužských hrdinů si plete bojiště života s blázineckým shakespearovským jevištěm a nepředpokládaná propadla je poraněné vpouštějí kamkoliv jinam než k nim samým – tedy vzdalují je od jediných léků, jež by jim mohly pomoci, což zákonitě vzbuzuje režisérčin smích. Ten zdaleka nesdílím. V posledku se totiž divadelním jeví již vše, nejen ta tematizovaná socialistická realita, - včetně režie: jakýkoliv záběr se odírá o skutečný (a tragický) život a jeho jedinou cenou je to, co z něj sedře. Takové sledování filmu je pak jen usebranou pietou, ne-li tryznou. Pointa snímku je sice smiřující – osvětluje zkušenost absolutního dna jako příležitost k vzestupu – ale i ono prozření se jen "odehrává" a život zůstává v předsálí. PS: Konstrukce příběhu na mě působila příliš strojeně. V zásadě ale skvěle odráží ono sartrovské peklo společné viny (neb spíše společné slasti a provinění se jí). Nejistota, v níž padá libertinské společenstvo, je pravou podobou jejich volného řádu - jejich vězení. Nad ním vládne právě to ztrácené Já. (01.05.2017)