P.F. 77

Film, který může sloužit jako podnět ke zpytování svědomí i těm, kdo jako já "věk kompromisů" na konci sedmdesátých let nezažili, ale jsou na každém kroku konfrontováni s dědictvím té doby - mimo jiné ve vlastním nitru. Dokážu vydávat svědectví pravdě, i když to stojí mnoho, možná vše? Anebo se hrbím, uhýbám, kličkuji? Nejde jen o velká dramata českých dějin jako je příběh charty/anticharty, ale také o drobné každodenní zápasy. Spíš než k souzení včerejšků mi PF 77 posloužilo k zpytování sebe sama uprosřed dnešků. Je to snímek, který bude málokomu příjemný - snad jen těm, kdo druhé přísně soudí a sebe nevidí. Připomíná člověku upatlané mravní trapno, před nímž by se raděj skryl. Divákovi se nepodbízí, chirurgicky se zařezává do svědomí a působí bolest tam, kde je třeba. Drobné filmařské nedostatky tu lze lehko odpustit. (31.07.2013)

Téma Anticharty je pro naši společnost do značné míry bolestivé a zdá se mi i, alespoň v umění, docela málo reflektované ba spíše obcházené a opomíjené. Vidět oblíbené televizní tváře participovat na něčem, co jsme raději ukryli do těch nejzazších zásuvek nevědomí, jelikož to vlastně vypovídá o nás samých... Televizní film Jaroslava Brabce však tato slova důsledně vyvrací. Vynikající Vlasta Chramostová a scénář psaný přímo pro ni, dokonce možná i podle ní (pozor však, paní Chramostová se ve skutečnosti zachovala přesně naopak, než v tomto filmu!!!), výborná kombinace hraných scén a autentických dobových záběrů, úžasné, na současnou filmovou tvorbu velmi nadprůměrné herecké výkony, morální vyznění filmu gumující všechny tlusté čáry za minulostí... Velice záslužný a povedený počin, tenhle ,,televizní" film... (23.11.2006)

Evidentně i mezi těmi zbabělci, co nepodepsali Ch77, byli hrdinové. Snad i větší, než ti, co podepsali, protože nenašli morální vykoupení v podřadné práci, výsleších a kriminále. (P.S: já Ch77 nepodepsal, protože jsem ještě nebyl na světě, ale kdybych byl, tak bych podepsal, fakt, přísahám, já nejsem žádná bolševická svině a Antichartu bych nepodepsal, ani kdyby ji napsal sám Šándor LaVey). (20.12.2011)

Na golfistovu otázku mám, alespoň za sebe, jednoznačnou odpověď - celé to působilo hluboce a na dlouho. Minulost se nezmění a právo soudit nemá snad nikdo, ale přesto cítím obdiv k těm, kdo měli odvahu a dali ji najevo veřejně...Vlasta Chramostová podává výtečný výkon, ale ani zástupci dalších hereckých generací nejsou o nic horší. Daniela Kolářová je skvělým příkladem soudružky se zodpovědnou funkcí, Jan Langmajer a jeho filmová manželka Stanislava Jachnická představují takřka typické socialistické lidičky a jde jim to velmi dobře, ale naprosto nezapomenutelní jsou ti nejmladší - studenti posledního ročníku Divadelní Fakulty AMU, připravující se na své absolventské představení, moji zbožňovanou tragédii Romeo A Julie. Příhodně zvolený námět pro dva zamilované, Michaelu Maurerovou a Zdeňka Rohlíčka alias Hanku a Petra, představitele nejslavnějších milenců...nebudu mluvit o příběhu, i když je to pro mě velkým pokušením, podat výpověď o nádherném herectví a lásce...deklamace epilogu z Romea A Julie přednesená paní Chramostovou, za okolností jaké nastaly v Brabcově filmu, to je nejkouzelnější scéna jakou jsem letos viděl...věřte, že stejně jako moje, tak i vaše srdce bude jímat znova, žal Juliin a bolest Romeova. (16.11.2003)

Děj celého Brabcova napůl hraného, napůl dokumentárního dramatu vychází z událostí odehrávajících se okolo dokumentu Charta 77. Vlasta Chramostová hraje zasloužilou umělkyni Národního divadla..a hraje ji naprosto nepopsatelným způsobem. Vše se točí kolem rozhodnutí podepsat, či ne..rozhodnutí, které není ať v jednom či druhém případě dobré ani špatné. Na jedné straně je to, co byste měli udělat, a na druhé to, co musíte udělat pro ty, které milujete. Celý tento snímek je podtržen skvělými hereckými výkony snad všech protagonistů, a to jak starší, tak mladší generace. (30.11.2006)