Jmenuji se Sam

Jakou naději má milující otec a jeho dcera pokud neodpovídají společenské představě ideální rodiny? Nádherné, dojemné, strhující drama, možná nereálné, přesto nezapomenutelné. A to nejen díky vynikajícím hereckým výkonům Seana Penna, Michele Pfeiffer a malé Dakoty, ale především příběhem a řadou scén, které mě střídavě bavily, dojímaly a dostávaly do kolen. Dojímá, okouzluje a rozvíjí nešifrované a možná pro někoho příliš přímočaré úvahy nejen o rodině, lásce, rodičovství, ale také zažitém despektu společnosti k retardovaným, a to nejen ve scénách, kdy proti sobě staví prosťáčka Sama a jeho úspěšnou obhájkyni. (06.12.2010)

Mám Seana Penna moc rád. Nebojí se jít do hodně vážných rolí totálně na plno. A většinou není chyba u něj, jako spíše u celého filmu. Třeba zrovna tento kousek s názvem Jmenuji se Sam vůbec není špatným filmem. Jenom s vážným tématem nezachází do krajností, nic nevysvětluje. Prostě Seana Penna hodil do role mentálně zaostalého, ten jede herecky o sto šest, ale to, co se děje kolem něj, to divák musí víceméně přehlížet. No a abych tu nechválil jenom Seana, tak musím říct, že i Dakota Fanning a Michelle Pfeiffer byly ve svých rolích výborné. Jen tam na dvě hodiny a 12 minut bylo na můj vkus moc soudů a také mi přišlo, že se to všechno ohledně sociálky začalo řešit až nějak moc pozdě. Vždyť pokud se byl Sam schopný postarat o své dítě do jeho osmi let, tak proč by to nedokázal i potom? (25.05.2016)

Když mě to celé přišlo jako špatně natočená parodie na Rain Mana, Forresta Gumpa a whatever else. Mentálně zaostalý Sean Penn, mentálně předčasně vyspělá Dakota - oba mají těch 7 let, akorát že v určitých chvílích scénář přestřelí a udělá z nich ty americké postavy, co jsou schopné dostat se za hranice svých předepsaných schopností a vlastností, tzn. začnou mluvit jako kniha, vylévat si srdce tak emotivním způsobem, že se začnete neklidně ošívat na židli a přejete si, aby do toho sakra aspoň nehrála ta stupidní vygradovaná a posmutněle famózní hudba. Potom přijde zatmívačka, člověk si oddechne, že tomu aspoň nechali otevřený konec, když už nic jiného, a ejhle - ono ne. Podobné pocity (odejdu - neodejdu - tak už ten případ vyhraj, stejně všichni víme, že to tak dopadne - dejte mi velký kuchyňský nůž a já rozpárám to plátno) jsem měla naposledy u Sloního muže. (21.02.2012)

Samova právnička zanedbávající kvůli kariéře svého syna však znamená už vyložené klišé, byť je ve spolehlivém podání Michelle Pfeifferové mile potrhlá a kouzelně zhnusená, kdykoli se od retardovaného klienta štítivě odtahuje. Dle pravidel bylo samozřejmě nutné najít dvě bytosti z rozdílných planet - aby pak z jejich střetu vytryskl humor a vzájemné obohacování. Humoru se daří líp a groteskní tón přináší i k soudu, když Sam, vznětlivý jako dítě, při každé formální námitce tahá advokátku za rukáv: „Asi máte přestat!“ Podobně vyskakují i jeho postižení přátelé: „Pozor na pusu, ta paní si všecko píše!“ Ale soud je jen epickým obalem pro Samovu osobnost, kterou Penn úžasně kreslí ve zlomcích každodennosti. Pečlivě rovná sáčky s cukrem podle barev a hrnky podle oušek v bistru, kde pracuje; pečlivě krmí dítě poté, co jeho matka uteče hned po porodu, a časový rozvrh dodržuje, jak mu poradili, podle televizních programů. Když dcerka začne klást zvídavá dětská „proč“, odpovídá stejně dětinsky, a je-li postaven před složitější problém, pomáhá si příměry z osudů Beatles. Vzbuzuje soucítění, ale ne soucit, něhu, ale ne útrpnost. Na známé půdě si poradí, ač třeba při placení počítá nekonečně dlouho, o ulici dál je už ztracen. Omezí to výchovu dítěte, jež musí převzít vůdčí roli? (16.06.2020)

Těžká ždímačka emocí, ale já si prostě to plné hodnocení nemůžu odpustit. Penn byl ve své roli naprosto perfektní a celý příběh je tak silný a strhující, že snad nemůže někoho nezasáhnout. Smetánka čsfd se mnou očividně nesouhlasí, ale pro mě je tenhle film úžasnou ukázkou lidskosti a víry v lepší zítřky. 95% (27.11.2016)