Panelstory aneb Jak se rodí sídliště

Kakofonická free jazzová opera o výstavbě Jižního města. Svého času byla Chytilová skutečná visionářka. PANELSTORY tématizuje život v tehdejším československu, od panikařících žen v domácnosti, skrz liknavé dělníky, odpudivé autority, mladistvé a vše kontruje pohledem zmateného vesnického starce, který přijel navštívit rodinu. Rozestavěné sídliště, kde se lidé tlačí ve frontě na tři jediné telefonní budky a s kočárky si to štrádují přes kopce písku a rozbahnělé cesty, má pak evidentně znázorňovat ekl tehdejšího režimu. Netřeba se tedy divit, že snímek skončil okamžitě po premiéře pod tvrdě přivřenou pokličkou. (03.02.2017)

Bezútěšná féerie o neobyvatelnosti moderního civilizovaného světa podřízeného (řečeno s Poundem) chamtivosti, která usmrcuje, šíří mezi lidmi lež a frázi, vzbuzuje v nich egoismus, lhostejnost a prohlubuje jejich odcizení. Nervní kamera paroduje tanec přírody v rytmu šílené hudby Jiřího Šusta a v klipovité zběsilosti se záblesky hořkého humoru nezadržitelně topí v jílové krajině, z níž ční panelové obelisky. Na scéně „rodícího se“ i „potráceného“ sídliště, které vzniká již jako své vlastní ruiny, se podobně jako ve svých předešlých filmech Chytilová soustřeďuje především na polaritu mužského a ženského: zatímco muži, vesměs šovinističtí, bezohlední, prospěchářští, racionální, budují „hroutící se novostavby“ a přenášejí veškerou odpovědnost na druhé - a zvláště pak na ženy, tonou právě ony v onom hlubokém bahništi panelového světa a přizpůsobují se instrumentální racionalitě „pánů tvorstva“, když se samy uzavírají před světem do svých umělohmotných mikrokosmů. Veškerou režisérčinu skepsi sice sdílím i její vyhraněný soud pokládám za odvážný a hodný úcty, alegoričnost snímku mi však nevyhovovala a ve spleti drobných epizod, osobních dramat a příběhů jsem nenašel žádné tvarotvorné a silné drama, jaké by z jejich mlhoviny vykřesalo blesk. S ohledem k době, kdy film vznikl, však musím rozhodně smeknout. (02.03.2021)

„Já uteču!" „Tak tě sebere SNB!"... „Pusťte mě, nebo řeknu, že kradete děti!" Hořká satirická komedie je přesným obrazem doby a já jsem se podivil, jak nezestárla. Ba co víc, zdá se mi lepší, než když jsem ji viděl před mnoha lety, což bude možná tím, jak trýznivé vzpomínky spolu s ní vyplavaly na povrch. Sídliště - jedno velké mraveniště, kde nic není zcela hotové, kde je toho spousta zfušovaná, ošulená a odbytá, kde se lidé jak mravenečci brodí bahnem, do něhož zapadají a s vypětím sil ještě tlačí kočárky a kárky před sebou. To snad ani není alegorie. To je zkrátka realita (a proto soudruzi tenhle film nenáviděli). Lhostejnost, sobeckost, podplácení, flákání se, samota. I když v tom lidském víru se najdou i tací, co nejsou lhostejní, co pomáhají, co soucítí. Protiklady dvou postav - chlapečka v červené bundě a starého dědy - jsou ve skutečnosti spojnice. Skvělá nervní kamera podtrhuje absurditu doby. A pak je zde Chytilové oblíbená červená - láska, nebezpečí, krev, varování, výkřik. Červené bundy, kabáty, dupačky, kočárky, červený šátek i lampa a srdce v ústech při sexuální extázi, svetr s červenými a zelenými pruhy jak od Freddyho. „My se vám jen podíváme na kohoutky." „Na moje kohoutky se nikdo dívat nebude!" Už v minulém století jsem neměl tomuhle filmu co vytknout a to zůstává i nadále. (28.06.2020)

Tak  poprvé mě Chytilová opravdu chytla. Panelstory je mozaikou  bahna, špíny, netečnosti stereotypu, nenaplněných ambicí a především prázdnoty a sobectví. Sžíravým obrázkem reality vrcholného socialismu, kde všichni měli všechno a především hovno. A přesto, a pro mě překvapivě, Chytilová tentokrát tuhle svou obvyklou písničku o marnosti a falši lidského bytí prokládá i nadějí.  Pochopitelně po svém a onen výhonek je velmi jemný, nicméně  skutečně  a až nechytilovsky normální.   A špatný zvuk si zpětně uvědomuju, byl zřejmě rovněž záměrem, aby ten nepříjemný  pocit byl komplexní. No, má první pětka pro Věru. (06.02.2024)

Kdepak naše Věra. Konečně toto téma nemohl zpracovat nikdo trefněji, než ona, protože kolektivní pruda na Jižáku mezi bahnem a paneláky je něco tak absurdního a přece tak důvěrně známého většině z nás. Já osobně vnímám Panelstory jako volné generační pokračování Naší bláznivé rodiny Valáška a Kachyni, kteří zobrazili současnou povahu českou v rozpuku šedesátých let zcela mimo všechny ty intelektuální proudy, které beztak nikdy netrápily ve skutečném výsledku větší množství populace. Typická česká rodina se vždycky bude více zajímat o to, jestli maminka neztratila někde brýle, jestli starší dcera už dohlédla na tu mladší mezitím co se chystala na rande a pokud tato domácnost žila svého času v pražském centru, bylo nabíledni, že v další dekádě musela tyto své zájmy přestěhovat do pěkných panelových sídlišť. Schulhoff z tohoto tématu udělal komedii, Chytilová to dotáhla na nepřikrášlenou satiru. A dokonce k tomu dodaly s Kačírkovou neofeministický pohled na mezilidské vztahy. Takže zdar umakartovému jádru a mateřské dovolené! (16.11.2014)