Panelstory aneb Jak se rodí sídliště

Tak tohle je opravdu extrémně depresivní kousek. Záměrné vyzdvihnutí negativních vlastností lidí a doby. Jediné vlastnosti, které můžeme u místních lidí pozorovat, jsou neuvěřitelná arogance, sobeckost, uspěchanost, neochota kohokoliv vyslechnout, či snad někomu dokonce pomoct. Jedna pani to dobře vystihuje větou "Já se o nikoho nestarám!!!". Taky tam sou lidi neuvěřitelně závistiví a neustále druhým něco vyčítají a sebe vydávají za hrozné chudáky. Na depresivnosti ještě přidává fakt, že nikde není ani kousek trávy, jen pak je tam v dáli záhon, ale přes něj si lidi zkracují cestu na zastávku. Celkový dojem ještě dotváří docela psychohudba, kamera i střih. Moc dobré, jen jestli nejsou 4 hvězdičky málo.... (19.03.2008)

Se sklenkou vína jsem se prokousal avantgardní depresárií, sociálním dramatem i nadsazenou komediální fraškou, poznamenán zůstávám jen mírně, každopádně jde o bezesporu zajímavý projekt a za šišlajícího dědka - glosátora přihodím ještě bodík navíc :) 7/10 PS: měl jsem tu možnost 4 roky pobývat na pražském jižňáku, i když jen na kolejích, přesto si troufám tvrdit, že mám určitý základ, se kterým tento film u diváka počítá... :) (01.03.2009)

Šokující. Věře Chytilové se v tomhle psychárně podařilo zachytit z marastu komunismu víc než se dočkáme v politických dílkách. Chaos, zlodějina, flákání, hromada lidí, kteří se starají o svoje pohodlí a dávají si pozor, aby se do něčeho nenamočili, to je prostě síla. Spleť miniepizod z životů běžných lidi plus vizuální styl, ironické prostřihy výstavby s lidskými příběhy, chaotický hudební doprovod, jedna trpká pointa za druhou a to vše v autentické výstavbě panelového sídliště. Prostě asi nejlepší film Chytilové. Komunisti jí za Panelstory asi nepoděkovali. Ale i když se Panelstory zdá být kritikou komunistického režimu (o politice nepadne ani slovo), přijde mi spíš jako kritika života v režimu a lidí, respektive jejich charakteru v něm. Chytilová se celou svojí režijní tvorbu snažila pozorovat lidi v Československu a jejich mentalitu nebo chování, za komunismu a po něm, akorát že po revoluci její filmy pro většinu lidí postrádají vědomého protivníka, proti kterému by film byl namířen. Ale on tam pořád je... český člověk. Proto už tolik Chytilová po roce 1989 lidi s vyjímkou privatizačního opusu Dědictví nebere. Jestli filmový divák hledá odpověď, jak je možné, že po sovětské invazi a prozření v roce 1968 lidi rychle sklapli a překousli normalizaci, v Panelstory najde částečnou odpověď. (29.12.2009)

Dojem z celého filmu vystihuje scéna, v níž se maminka s kočárkem snaží projít bahnem. Všichni zapadají do bláta, které jakžtakž přebrodí, ale za cenu znečištění nejen sebe, ale i dětí, které nejsou vedeny ani drženy, nýbrž vlečeny. Tahle těžkopádnost, nedokonalost a hlavně ulepenost je příznačná po celý film: ať už je způsobená oním blátem na zemi, rozlitým mlékem, kypící kaší, nánosy očních stínů, nebo plácavou tělesností a pronikavým hlukem. Můžeme se radovat, že ženy jsou ve filmu natolik "emancipované", že postrádají punc "jiného", alternativního a umlčovaného. Co se týče zrůdnosti jsou si dospělí zcela rovni. To "jiné umlčované", tedy starost a zájem, je reprezentováno dítětem, staříkem a černochem. Mladý pár patří také mezi několik málo neopatlaných postav, ale scény vyvolávající závrať, kdy se dívka rozhlíží po balkonech s plínkami a matkách ověšených dětmi, dávají tušit, že "čistota" nebude trvat dlouho. Lepkavou izolaci rodin ve společnosti a jednotlivců v rodinách, podobnou přepážkám mezi byty, automatická pračka nevyřeší. (26.07.2011)

Kdepak naše Věra. Konečně toto téma nemohl zpracovat nikdo trefněji, než ona, protože kolektivní pruda na Jižáku mezi bahnem a paneláky je něco tak absurdního a přece tak důvěrně známého většině z nás. Já osobně vnímám Panelstory jako volné generační pokračování Naší bláznivé rodiny Valáška a Kachyni, kteří zobrazili současnou povahu českou v rozpuku šedesátých let zcela mimo všechny ty intelektuální proudy, které beztak nikdy netrápily ve skutečném výsledku větší množství populace. Typická česká rodina se vždycky bude více zajímat o to, jestli maminka neztratila někde brýle, jestli starší dcera už dohlédla na tu mladší mezitím co se chystala na rande a pokud tato domácnost žila svého času v pražském centru, bylo nabíledni, že v další dekádě musela tyto své zájmy přestěhovat do pěkných panelových sídlišť. Schulhoff z tohoto tématu udělal komedii, Chytilová to dotáhla na nepřikrášlenou satiru. A dokonce k tomu dodaly s Kačírkovou neofeministický pohled na mezilidské vztahy. Takže zdar umakartovému jádru a mateřské dovolené! (16.11.2014)