Panelstory aneb Jak se rodí sídliště

výstižná mozaika různých charakteristických postaviček na vznikajícím pražském sídlišti. Všudypřítomné problémy tehdejší doby jsou vykresleny velmi barvitě a není divu, že byl v trezoru. Rukopis Chytilové je velmi čitelný a pro satirický výklad událostí je podstatný. Možná by takto psal Neruda o tehdejších poměrech. Ke konci sice trochu ztrácí na důraznosti, ale přesto i pro svou nebojácnou kritičnost si už zaslouží dát přes hranici 4 hvězdiček. [ PŘÍBĚH: 2 /// ORIGINALITA: 3 /// NÁLADA: 2 /// ART: 0 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (07.04.2013)

Tak takto by atmosféru nášho normalizačného urbanizmu nezachytili ani ruskí konštruktivisti, ani Jacques Tati. Lepšie povedané, Panelstory mi pripomína oba prístupy, akýsi dokumentačný a ten komediálny. Bohužiaľ ma repetetívnosť výborných detailov časom začala nudiť a to najmä absenciou silnejších príbehov, ktoré by sa mohli aj výraznejšie pretnúť a nebyť iba samostatnými vydarenými scénkami. Pri štátniciach, kde som spracoval otázku našej výstavby od 50tych rokov po koniec 80tych sa rozprúdila diskusia aj o panelovej výstavbe a verte, že to takto nevyzeralo iba vo východnom bloku, podobné problémy s absolútnou premenou charakteru krajiny mali napríklad aj Francúzi, ktorí museli podobné králikárne stavať pre národnostné menšiny a sociálne slabších občanov. 70%. (10.02.2014)

"To máte těžký, dneska jedni přijdou a něco udělají a druhej den přijdou jiní a ti to zas rozkopaji. " S filmy Věry Chytilová to je taky těžký. Na jednu stranu si divák v tomto případě může vcelku užit autenticitu prostředí panelového sídliště ve výstavbě (včetně toho všudypřítomného chaosu, který onu stavbu musel zcela bezpochyby doprovázet). Na druhou stranu film nenabízí nějaký ucelený příběh či děj... To co sledujeme, jsou různé (a někdy i dosti bizarní) střípky ze životě některých obyvatel sídliště (včetně jednoho malého nezbedného kluka). Dohromady ty střípky ale do sebe moc nezapadají. (30.06.2022)

Příběhy obyčejných lidí odehrávající se "na prknech" staveniště sídliště let sedmdesátých působí trochu rozpačitě. Tatam je poetika Chytilové rannějších filmů. Rozpaky nebudí umná kamera nebo vkusný zvuk, ale samotný obsah. V podivném kontrastu jsou neustále vyhrocené konflikty postav s klimatem, ve kterém žijí - dobou vysoké podpory sociální a rodinné politiky, kdy je vše od státu, či za babku (případně pětistovku) dostupné a životní úroveň socialistických občanů má tendenci spíše stoupající. A že by je po té, co obdrží nový byt, snad přiváděly do varu obligátní technické nedostatky se mi prostě nechce uvěřit. Navíc člověka, jenž by po souboji se svým svědomím tímto "komfortem" pohrdal ve filmu nenaleznete. Neustálé hádky a boje, vygradované do těžko uvěřitelných šíří připomíná tímto pověstnou rodinu Homolkových - přerušené jen lehkým filozofováním seriálové hvězdy Jiřího Kokeše (Jiří Kodet) - jen na chvíli. Chytilová snad jimi nechce diváka bavit, neboť přehnaně bizarní snůška všeho negativního v lidech (a to nejen té doby) mu brzy úsměv zmrazí, po chvíli odejme nadobro a nakonec věřím, že bude i nesnesitelně protivná. Slušná hudba a všeprostupující industriální hlahol výstavby často graduje scény, ve kterých se právě mnoho neděje, zároveň příjemně lapidárně působí v dramaticky vyhrocených scénách, kde naopak zvolní. Výsledkem je pocit z kompaktního a květnatého filmu, který nemá slabého místa, po sto minutách filmu však ani místa silně dramatického, postrádající vrchol. Víc jsem si z filmu bohužel neodnesl. (03.05.2005)

Panelstory je skutečně hodně dobře zakonzervovaná sonda z doby reálného socialismu, který, i když se tomu dnes dá jen stěží věřit, vypadal přesně tak, jak ho satiricky zpodobnila ve svém filmu Věra Chytilová. Kontroverzní není tedy dnes obsah snímku, protože ten hodně věrně odrážel realitu a skutečný status quo českých panelových sídlišť a tzv. panelákového (gulášového, salámového...) socialismu, ale spíše poněkud schizofrenní forma - tedy autorský rukopis paní Chytilové...ty trochu šílené střihové přechody většinou asociované pohybem v navazujících záběrech, nesourodě až zmateně působící střihová skladba, téměř epileptická ruční kamera Jaromíra Šofra, kakofonický hudební a ruchový doprovod, přehrávající herci...někdy je ten film až k nevydržení... Ale to je metoda Věry Chytilové, s tím už je prostě nutné u jejích filmů počítat. Panelstory pracuje s nadsázkou, ale přesto je satirický pohled výstižný a přesný - to je ono legendární nastavené zrcadlo panelovému světu odcizení a anonymity...až mrazí... (02.02.2007)