Panelstory aneb Jak se rodí sídliště

výstižná mozaika různých charakteristických postaviček na vznikajícím pražském sídlišti. Všudypřítomné problémy tehdejší doby jsou vykresleny velmi barvitě a není divu, že byl v trezoru. Rukopis Chytilové je velmi čitelný a pro satirický výklad událostí je podstatný. Možná by takto psal Neruda o tehdejších poměrech. Ke konci sice trochu ztrácí na důraznosti, ale přesto i pro svou nebojácnou kritičnost si už zaslouží dát přes hranici 4 hvězdiček. [ PŘÍBĚH: 2 /// ORIGINALITA: 3 /// NÁLADA: 2 /// ART: 0 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (07.04.2013)

U Panelstory jsem se výborně bavila. Styl, v jakém je tento sídlištní opus natočen, je v mnohém velmi podobný tomu, který známe z Vlčí boudy. To znamená nezvyklé kamerové úhly, dlouhé nebo opakující se záběry na zdánlivě nedůležité předměty a scenérie plus herecké výkony, které sice nejsou dokonalé, ale k filmu pasují. Osobně jsem měla nejradši jistého ukecaného dědu projevujícího nebývalý zájem o všechno, co se na sídlišti děje :). Samotné prostředí ukazuje realitu dané doby kdy se masově stavěly obrovské šedivé paneláky a ještě než byla jejich stavba dokončena, byly zabydlovány lidmi nejrůznějšího druhu. Uvidíme zde herce a lamače ženských srdcí v jednom, mladou maminku i pracující lidi sředního věku. Všichni zde mají své vlastní příběhy, které se nevzájem prolínají. Rozestavěný sídlák je vlastně takový malý nevzhledný a zablácený mikrokosmos, který si žije vlastním životem, ne však v mnoha ohledech o tolik jiným, než ho známe dnes. Postavy řeší banální situace, ovšem Chytilová nám je servíruje tak, že nám skoro přijdou nevšední a něčím zvláštní. Nechybí samozřejmě jistá dávka humoru i absurdních situací. Za sebe Panelstory doporučuju a dávám čtyři hvězdičky. (13.02.2012)

Satira socialistické společnosti podle rukopisu Věry Chytilové. Mozaika desítek lidí, kteří začínají žít v rostoucím panelovém světě. A že se Věra s tehdejší společností ani trochu nepáře, je jasné, že film skončil v trezoru a do větší distribuce se dostal až v roce 1988. Hudba Jiřího Šusta působí čistokrevně hororově, skřípání smyčců, psychošílené zvraty dohromady vyznívají jako nějaká strašidelná improvizace. Ten soundtrack bych chtěl mít. Jediné, co mi na filmu vadilo je, že zvuk je hodně slabý a sotva slyšitelný, aspoň tedy na dvd. Tohle je velká chyba, jinak je Panelstory ve filmografii Věry Chytilové zásadní dílo mapující život v socialistickém Československu koncem 70. let. Dovětek 28.1.2019 - film vysílala ČT 2 a zvuk byl výborný a obraz v HD kvalitě taky nádherný, takže zmršeno bylo pouze dvd. (07.04.2018)

Není to ani tak kritika komunistického režimu jako lidské malosti, krátkozrakosti a sobeckosti. Sám žiji na sídlišti a žiju tu rád, protože se to rozhodně dost liší do toho, co vidíme ve filmu. Nicméně Chytilová měla štěstí a kuráž, aby natočila film v prostředí vznikajícího sídliště, které uměle vytváří novou sociální strukturu, jejichž vzájemné vztahy jsou dost komplikované. Ke spoustě problémů dalo podnět samotné sídliště, které se svými tyčícími se věžmi v krajině bláta a hlíny zpustlé technickými pracemi působí obrovsky a majestátně, ale všechno je v lidech. (12.07.2009)

Příběhy obyčejných lidí odehrávající se "na prknech" staveniště sídliště let sedmdesátých působí trochu rozpačitě. Tatam je poetika Chytilové rannějších filmů. Rozpaky nebudí umná kamera nebo vkusný zvuk, ale samotný obsah. V podivném kontrastu jsou neustále vyhrocené konflikty postav s klimatem, ve kterém žijí - dobou vysoké podpory sociální a rodinné politiky, kdy je vše od státu, či za babku (případně pětistovku) dostupné a životní úroveň socialistických občanů má tendenci spíše stoupající. A že by je po té, co obdrží nový byt, snad přiváděly do varu obligátní technické nedostatky se mi prostě nechce uvěřit. Navíc člověka, jenž by po souboji se svým svědomím tímto "komfortem" pohrdal ve filmu nenaleznete. Neustálé hádky a boje, vygradované do těžko uvěřitelných šíří připomíná tímto pověstnou rodinu Homolkových - přerušené jen lehkým filozofováním seriálové hvězdy Jiřího Kokeše (Jiří Kodet) - jen na chvíli. Chytilová snad jimi nechce diváka bavit, neboť přehnaně bizarní snůška všeho negativního v lidech (a to nejen té doby) mu brzy úsměv zmrazí, po chvíli odejme nadobro a nakonec věřím, že bude i nesnesitelně protivná. Slušná hudba a všeprostupující industriální hlahol výstavby často graduje scény, ve kterých se právě mnoho neděje, zároveň příjemně lapidárně působí v dramaticky vyhrocených scénách, kde naopak zvolní. Výsledkem je pocit z kompaktního a květnatého filmu, který nemá slabého místa, po sto minutách filmu však ani místa silně dramatického, postrádající vrchol. Víc jsem si z filmu bohužel neodnesl. (03.05.2005)