Panelstory aneb Jak se rodí sídliště

Bezútěšná féerie o neobyvatelnosti moderního civilizovaného světa podřízeného (řečeno s Poundem) chamtivosti, která usmrcuje, šíří mezi lidmi lež a frázi, vzbuzuje v nich egoismus, lhostejnost a prohlubuje jejich odcizení. Nervní kamera paroduje tanec přírody v rytmu šílené hudby Jiřího Šusta a v klipovité zběsilosti se záblesky hořkého humoru nezadržitelně topí v jílové krajině, z níž ční panelové obelisky. Na scéně „rodícího se“ i „potráceného“ sídliště, které vzniká již jako své vlastní ruiny, se podobně jako ve svých předešlých filmech Chytilová soustřeďuje především na polaritu mužského a ženského: zatímco muži, vesměs šovinističtí, bezohlední, prospěchářští, racionální, budují „hroutící se novostavby“ a přenášejí veškerou odpovědnost na druhé - a zvláště pak na ženy, tonou právě ony v onom hlubokém bahništi panelového světa a přizpůsobují se instrumentální racionalitě „pánů tvorstva“, když se samy uzavírají před světem do svých umělohmotných mikrokosmů. Veškerou režisérčinu skepsi sice sdílím i její vyhraněný soud pokládám za odvážný a hodný úcty, alegoričnost snímku mi však nevyhovovala a ve spleti drobných epizod, osobních dramat a příběhů jsem nenašel žádné tvarotvorné a silné drama, jaké by z jejich mlhoviny vykřesalo blesk. S ohledem k době, kdy film vznikl, však musím rozhodně smeknout. (02.03.2021)

Filmu, z ktorého ma na konci bolí hlava, nemôžem dať viac ako dve hviezdičky. Prehnane veľa vnemov spolu s psychedelickou hudbou síce vytvára požadovanú depresívnu náladu, ale film, ktorý ma otrávi si už druhýkrát nepozriem. Každý, kto sa za socializmu nasťahoval na nové sídlisko však spoznáva každodennú absurditu. Výťah fungujúci až niekoľko týždňov po nasťahovaní, žiadne služby, či obchody, autobusová zastávka pol kilometra ďaleko, ešte niekoľko rokov neexistujúce chodníky a cesty. Do toho všadeprítomné blato, žeriavy, tatrovky, buldozéry, stavbári a pomocná sila - väzni, voľne pohodené panely a kusy železa. Film ukazuje aj to, čo nie je len "výdobytkom" socializmu: anonymitu, nezáujem, pokrytectvo a špina. Buď to v nás je alebo nie je. Bez ohľadu na zriadenie. Sídlisko tomu len napomáha. Vytvára živnú pôdu železobetónových medziľudských vzťahov. (09.02.2004)

Život lidí v každodenních situacích uprostřed právě staveného sídliště i již hotových a obývaných paneláků... V době vzniku se film kvůli satirickému zobrazení života v normalizačním marasmu promítal jen velice okrajově, Věra Chytilová v něm nekompromisně zachytila tehdejší dobu. Přesto si troufám tvrdit, že Panelstory je hodně nadčasovým filmem, protože odráží životní perepetie mnoha kolem nás, prostřednictvím zobrazení lidské charakterů a různých situacích odvíjejících se nezávisle na sobě a z velké části nezávislé i na konkrétní společenské situaci. Zmatený kolotoč těchle situací zachycuje Chytilová tentokrát na pozadí věčně rozkopaného sídliště (nebo rovnou celé čtvrti) z důvodů výstaveb. Vyvádění dětí, mezilidské vztahy, nevěra a nedorozumění, podplácení, sociální i zdravotní problémy, hraniční situace (zaseknutý výtah) a podobně.... někdy hořký až groteskní humor, jindy deprese. Když se divák bez problémů smíří s tím, že jde sledovat český film bez hereckých hvězd (stejně se dočká alespoň Jiřího Kodeta hrajícího v epizodní roli sebe sama nebo tehdy ještě neznámého Oldřicha Navrátila), tak si skvěle užije i onoho neherce dědečka (Antonín Vaňha) :-). Pokud jde ale o můj osobní dojem z filmu, přes veškeré klady se mi tenhle slepenec nejrůznějších prožitků bez ucelenější dějové linky nebo jakéhosi "příběhu" sledoval místy poněkud náročněji a vyznění některých scén (za neutíchajícího křiku nebo pláče dítětě) působilo na mne až moc depresívně. (80%) (Challenge Tour: Rok s najväčšími svetovými režisérmi) (31.05.2018)

Film režisérky Chytilové je vlastně takovou pochmurnou zprávou o životě obyvatel jednoho rozestavěného pražského sídliště. Ani kdyby jste mě teď mučili tak si už nevzpomenu jakého? No nic to není podstatné. Spíše k věci..V této pro dnešní lidi spíše obludné panelové džungli se lidé kupodivu zabydlují. Inu co jim také tehdy jiného zbývalo? Bylo to přeci všemi tolik vyhledávané a hlavně moderní bydlení.. Podmínky k životu jsou tady podle režisérky Chytilové, viditelně snad víc než hrozné. V kaleidoskopu jednoho dne se odvijí pásmo rozmanitých osudů různých lidí. Mnohé osudy se za pouhých několik málo hodin onoho všedního dne velice dramaticky, ale také tragikomicky rozvíjejí. Některé nečekaně gradují, překvapivě se vyhrocují a dospívají k své pointě. Více než satirické vypodobení této komunity se stává metaforickým obrazem veškeré tehdejší společnosti. Film se nám také snažil přiblížit, svým neúprosným pohledem pokrytectví, sobectví, hamižnost a maloměšťáctví, přežívající ostatně mezi lidmi do dnes. Já sice mám, a bydlím ale já chci ještě víc. On má 1+1 já chci nebo já musím mít 2+1! Hele on si koupil nové embéro?! No tedy to já musím mít přinejmenším alespoň fiata, když už ! Ať je nasereme a ať třeba nespí celé noci... Věčný zápas lidské velikosti s lidskou malosti, přežívá tedy až do dnes, s tím bohužel nikdo nic stejně už nikdy neudělá, a měnit se to nebude. Spíš naopak rozdíli se budou spíše stále více mezi lidmi prohlubovat než srovnávat. Režisérčino oblíbené téma...Super blázinec, nejlepší z postav byl jednoznačně starej děda (Jan Vaňha) reálnej socialismus se vším co ke němu patřilo ale sakra, když už, tak velmi zábavně a pravověrně pojato! (24.11.2006)

Docela hustý. Celkem by mě zajímala vizuální podoba filmu, kdyby v r.79 byly dnešní technologie. Ve filmu je hodně používáno zoomu kamer, aby se "zvětšilo" slunce, aby vynikl nějaký kontrast... V HD by to mohla být vizuální řežba, všude pravý úhly, stejně tak by neškodily delší záběry na sídliště. Co se týče vyprávěnejch příběhů, nemám s tím výraznější problém, některý domácnosti jsou naprosto ukázkový. Skvělá postava dědy z venkova, co to asi jako jedinej vůbec nevydejchává a paradoxně mi tak přišel jako nejcivilnější a nejnormálnější postava celýho filmu. Některý věci mohly být víc rozvedený, ale to by zas nezbyl prostor na jiný ... Nějak mi nejde do hlavy, jak tohle mohla Chytilová natočit v r. 79, to prostě nechápu... že jí soudruzi nešoupli do uranovýho dolu ... Zajímavej a dost originální počin, kterej se nedá brát úplně jako film, ale dalo by se na to dívat jako na přehrávanej dokument. (25.09.2009)