Perličky na dně

Smrt pana Baltazara (****) nezapře Menzelův rukopis. Je hrabalovsky hravá, zachovává styl autorových dialogů, nabízí zajímavé střihové sekvence a zavádí pojem filmového pábitelství. Slovo "filmového" je velmi důležité: Menzel jako největší adaptátor mistra Hrabala. Svými snímky určil estetiku převodu onoho "pábitelství" na stříbrné plátno. Jakýkoli jiný pohled bude, domnívám se, odsouzen k odvržení jako nevěrný (nebo nevěrohodný?). Scénami s motocyklisty v zákrutách dráhy jasně předznamenává lyrické pasáže svých dalších filmových převodů. I Němcovi Podvodníci (****) korespondují s budoucím autorským stylem, který je oproti jeho souputníkům mnohem drsnější a komornější, zaměřený na postavy. Dokonce i při práci s Hrabalovými lehkonohými dialogy, dokázal vytěžit dřeň lidské bolesti stárnutí a blížící se smrti. Dům radosti (****) je asi nejdivočejší povídkou, která se zřejmým způsobem odchyluje jak od Hrabalových dialogů, tak i stylově od ostatních snímků Perliček. Šílené a místy velmi vtipné. Ukazují se tu také limity využívání neherců, které zpopularizoval neorealismus, a sice že pokud je chceme využít, musí jim být alespoň rozumět, když mluví. Chytilová se v Automatu svět (****) projevila především jako experimentátorka a důsledná popiratelka tradičního způsobu vizuálního vyprávění složeného ze záběrů a protizáběrů, důrazu na nosné postavy vyprávění a synchronizace dialogu se záběrem na mluvčího. U této povídky je mimochodem velmi zajímavé srovnání s autobiografickou novelou (a její adaptací) Něžný barbar. Jako předobraz hlavního hrdiny poznáváme bezpečně Vladimíra Boudníka. A konečně, Jirešova Romance (****) je asi nejlepším zachycením hrabalovské poetiky z celého cyklu a to nejen v rovině motivické, ale hlavně v dialozích. V podstatě, kdybych neměl dopředu žádné informace, neváhal bych ani chvíli a za autora označil Menzela. Jedná se taky asi o jediný "normální" příspěvek do jinak velmi nediváckého povídkového filmu. Nediváckost však rozhodně není míněna jako výtka. Naopak, Perličky skvěle shrnují dravost a chuť převrátit kinematografii vzhůru nohama, která byla blízká celé generaci nové vlny. Avantgardisté počátku minulého století byly toho názoru, že umění je třeba zapálit a nechat shořet do základů, aby bylo možné postavit nové. Což je vůle, která současné generaci filmařů chybí. (15.10.2010)

Zfilmování někdy takřka nezfilmovatelných literárních předloh předními osobnostmi československé filmové vny šedesátých let je přehlídkou její síly a možností, které tehdy stále byly více potencialitou než skutečností. Zobrazení motocyklových závodů v první z nich je mimořádně zdařilé; mimo vlastní tragédii se Menzelovi podařilo podat i přesný obraz nálad nejen diváctva, ale přesahově i veřejnosti té doby. Trestí pábitelství je Schormův příspěvek. Němcovy "scény z předpeklí" konce života jakoby předjímaly zralá Hrabalova díla (HARLEKÝNOVY MILIÓNY). Prakticky vše o pohostinství komunistické doby šedesátých let zachycuje Věra Chytilová. Relativně nejméně přesvědčivý je Jaromil Jireš. Celek PERLIČEK je možné hodnotit jako experiment jak výsledného tvaru, tak jeho jednotlivých stavebních kamenů-filmových povídek. Jako experiment s mnohoznačnými výsledky a následnými až protichůdnými interpretacemi. (26.12.2010)

Přesně to co je v Hrabalových textech takřka magické, stává se ve filmovém podání buďto banálním, nebo podivnně absurdním. U filmových "Perliček na dně" to žel platí dvojnásob. Vedle chytré pointy zůstává často už pouze podivnost nebo nuda... Hrabalovy prostředky jsou totiž ryze literární. Režisér je pochopitelně musí oželet, ovšem pokud je nenahradí ničím jiným, zůstane nicneříkající banalita... Z pěti povídek filmu osobně stavím nejvýše Chytilovou. Nejen pro závěrečnou scénu ovazování stromků, ale také proto, že její povídka obsahuje autentické záběry Vladimíra Boudníka, takže působí i jako nesmírně zajímavý a velmi cenný filmový dokument. Také Jirešova "Romance" má zajímavé kouzlo. Schormův "Dům radosti" je pro mě určitým zklamáním, stejně jako Němcovi "Podvodníci". Menzelův příspěvek do značné míry předurčuje celý jeho přístup k Hrabalovi. Je silný v poetizaci, ovšem naprosto nezvládá, respektive zcela pomíjí dramatické hodnoty předlohy. "Perličky na dně" jsou zajímavý pokus, ovšem něco podstatného jim schází. Možná odvážnější práce s předlohou, možná i zajímavější kamera a lepší herecké výkony. Paradoxně přesně to, co je silou české nové filmové vlny tady do značné míry selhává... (24.08.2008)

Jako každý povídkový film i tenhle trpí nevyrovnaností jednotlivých částí. Vrcholem je pro mě povídka Jana Němce o dvou pánech na smrtelné posteli. Jediné co mě mrzí je, že do filmu nakonec nebylo zařazeno Passerovo Fádní odpoledne, které jediné přesně vystihovalo to, co jsem od Perliček čekal. Smrt pana Baltazara- 70%, Podvodníci- 80%, Dům Radosti- 50%, Automat svět- 55% a Romance- 75%. Průměr je tedy odpovídajících 66% a tedy silnější tři hvězdy. (30.09.2010)

Naprosto jedinečná záležitost, u které potom v podstatě zůstal jen režisér Menzel. Bohumil Hrabal vytvářel jedinečnou formu povídek. A kdo jiný, než mladí nadšení absolventi filmové školy, mohli tyto povídky, alespoň částečně, zpracovat. Naprostá osobitost a autentičnost povídek je nádherná. Jsou to jen a jen dialogy, pábitelské, nicotné, ovšem ze života. Tohle je nezpochybnitelný filmový underground. Točit Hrabala, je vskutku velmi obtížné, nicméně tady se to skutečně povedlo. Každá povídka má svojí atmosféru, ať už silnější, nebo slabší. V celku je to ovšem velice povedené. Povídka Dům radosti je pro mě absolutní vrchol toho zmíněného filmového undergroundu, který už je v současnosti nadobro ztracen. Děsivá hudba a překrásný, absurdní vývoj povídky. Od té doby, co jsem viděl filmeček poprvé, vyhledávám každý film režiséra Schorma. Tímto mě absolutně dostal. (01.10.2012)