Pearls of the Deep
VOD (1)
Obsahy(2)
Svérázné povídky Bohumila Hrabala přitáhly v 60. letech pozornost mladých filmařů, kteří v nich nalezli netušenou poezii všedního života. Žánrové ladění i vyznění příběhů je rozličné, (ne)herecké ztvárnění mistrně evokuje hrabalovsky pábitelské postavičky. Zavítáme mezi nadšence automobilových závodů, navštívíme dva staříky v nemocnici, ocitneme se v libeňské hospodě, nechybí ani instalatér zamilovaný do cikánské dívky. Příběhy jsou černobílé, jedině návštěva pojišťováků v domě naivního malíře je natočena barevně. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (142)
Kazda z peti povidek ma nekolik silnych momentu a dobrych dialogu. I pres kratkou stopaz se v kazde najde dost hluchych mist a jednat se o nepovidkovy film, jsem si temer jisty, ze bych sel s hodnocenim nize... V 60. tych letech se hodne vsazelo na neherce a musim rict, ze to vychazelo dokonale a filmy tak dostanou punc autenticity a zvlastni atmosfery. Na prvnich trech povidkach me nejvice zaujaly postavy starsich hercu (invalida s protezou na motorce, byvaly operni zpevak a malir). Ctvrta povidka Very Chytilove se mi zda rezisersky nejzdarilejsi a pata Jaromila Jirese zase obsahove nejzajimavejsi. Kazdopadne, s odstupem casu se jedna o mimoradny pocin, kdy se dala dohromady (byt jednotlive) petice nasich velmi uspesnych reziseru! ()
Na mě nejvíce zapůsobila ta pestrost přístupů k hrabalovské poetice - nejdokonaleji (a s největší úctou) ji podle mě vystihl Jan Němec, na mě však nejvíc zapůsobilo expresivnější a živelnější pojetí Evalda Schorma, i když hlavně snové scény působily trochu manýristicky. Menzel naopak Hrabala mírně podřídil své vlastní poetice, pod níž sice mizí drsnost života a jde spíše o povrchové pábení, ale vykreslení prostředí a svrchované filmařské pojetí nabízí požitkářský zážitek. Snímek uzavírají dvě konvenčnější povídky, které se Hrabalovi více vzdalují - Chytilová vsadila na autenticitu a prvky stylizaci jsou ryze jejím vlastním kladem, který působí trochu cizorodě a již spíše ohlasuje poetiku Sedmikrásek a Ovoce stromů rajských jíme - Boudník je však fascinující, stejně jako ukázka jeho uměleckého tvoření. Jireš natočil okouzlující historku s nespoutanou a života znalou cikánkou, kde sice zní vytříbené Hrabalovy dialogy-monology, ale zbytek je spíše módní a atraktivní záležitost. Kdyby se k prvním třem povídkám přidaly syrově poetické Sběrné surovosti, vznikl by spisovatelově poetice daleko bližší tvar. ()
Strašně mi vadilo, jak je to pohromadě a jela jedna povídka za druhou. Vidět to rozsekaně, každou zvlášť, ve svůj vlastní okamžik, určitě by jednotlivě dopadly lépe, než takhle v celku. Bavily mě jen první dvě povídky a ta poslední, ta si nejvíce. Třetí a čtvrtá nic moc, ale uškodilo jim nejvíce asi to, že právě byly součástí, středem, jednoho celku. ()
Může to být volbou povídek, nebo také ne, ale několik povídek podle mě tu perličku nevylovilo. Za nadprůměrné považuji Dům radosti (ohromně vtipná scéna s roztrhanou pojišťovací smlouvou: "Nápipipí, pipípíí..." a cikánskou Romanci. Takže suma sumárum: 60%. Řada jiných Hrabalových děl byla zfilmována mnohem lépe, zajímavěji. ()
Pět povídek kolísavé kvality, jak už to u těchto filmů bývá. Nejvíc mě zaujala ta první a poslední, ale ta typická poetika je cítit ze všech z nich. Sázka na neherce se ne až tak úplně povedla. U některých postav se zamýšleného přirozeného projevu nepodařilo dosáhnout, a z jejich výkonu je cítit hodně křečovitosti. ()
Galerie (25)
Photo © MALAVIDA
Zajímavosti (16)
- Jiří Menzel vzpomínal, že "už na začátku jsme se všichni domluvili, že v každé povídce se objeví pan Hrabal a bude tak procházet celým filmem jako náhodný přihlížející, který se u všeho nějak ocitne. V mé povídce byl jako jeden z diváků na závodech, v Evaldově povídce jen tak prošel kolem a u Věry Chytilové hrál zevlouna, který se kouká do výkladní skříně automatu Svět. Říkal mi potom: 'Tak já si napíšu, že prší, a pak na mě po tři noci stříkají hasiči.' Už nikdy nechtěl hrát ve filmu, až ve Slavnostech sněženek se nechal uprosit a objevil se asi ve třech záběrech." (NIRO)
- Věra Chytilová a kameraman Perliček Jaroslav Kučera byli v době natáčení manželé. (mchnk)
- Jiří Menzel o desítky let později ve své autobiografii napsal: "S odstupem se mi zdá, že právě díky důslednému oddělení dialogu od obrazu je z mých hrabalovských adaptací tenhle filmeček asi nejhrabalovštější. Spolehl jsem se v něm na vtip Hrabalových textů a domýšlel jen takový obrazový doprovod, na kterém by v konfrontaci s ním lépe vyzněl jejich obsah. K některým Pepinovým monologům jsem použil i texty z jiné Hrabalovy knihy Taneční hodiny pro starší a pokročilé." (NIRO)
Reklama