Johnny Suede

U tohodle filmu by mělo být tučně varování pro fanynky. Hrozí totiž, že až uvidí Brada Pitta s ofinou a la Leningradský kovboj a v slipech děravých jak řešeto, mohly by se odfanynkovat. Jinak je hodně znát, že Tom DiCillo a Jim Jarmusch spolu mívali co dočinění. Je to praštěný, ale tak nějak něžně, snad je to tím semišem. (29.07.2007)

Vcelku sympatická pakárna. Hodně mě bavili herci a ještě víc hudba - třeba ta songa, kterou Johnnyho kapela předvede na zkoušce, nemá chybu. Líbilo se mi i to, jak je napsaná většina postav a jak se celý film odvíjí v takovém jako bezstarostném duchu, kdy vlastně o nic nejde. Pitt v tom zběsilém účesu vypadá krapet jako hubenější verze Jacka Nanceho z Lynchovy Mazací hlavy, nebo mi ho alespoň brutálně připomínal. A herecká přítomnost Nicka Cavea je pak příjemnou třešničkou na tomhle vydařeném filmovém dortíku, který jsem si osobně užil. Některé scény jsou nezapomenutelné, směju se ještě teď. (04.03.2013)

Pitt je dobrý a celá ta magie začátku (ať už úvodní bar, Johnnyho bizarní vzhled a boty, zřítivší se na telefonní budku a jejich dárkové baléní stále se válící na chodníku i o zřejmě několik týdnů později) ve mě vzbudila očekávání v úplně jiný film, než, který se z toho stal - nudný a nesympatický. A ta Caveova postava tam byla na co? (22.03.2014)

Brad Pitt hraje tak neuvěřitelně naivního a natvrdlýho týpka, celé to je zakořeněné v jakési bezčasé atmosféře neperspektivních postaviček, které si stále něco nalhávají, aby mohli dál žít a do toho hraje podmanivé brnkání na kytaru. Je to fajn film....a je snad i dobře, že takhle zapadlý...přesně jako jeho postavy... (13.05.2009)

Tak trochu bezčasý a kamkoliv zařaditelný debut jednoho z guru nezávislého filmu, režiséra, scénáristy, herce i do té doby velice úspěšného kameramana Toma DiCilla, je první výraznou rolí Brada Pitta, milovníka vleklých songů, semišových bot a prapodivných postojů k partnerství. Jeho silně natvrdlý Johnny brouzdá od ničeho k ničemu, sní o hudební branži a je ujetý zhruba stejně jako všechny režisérovy postavy. Vedle toho DiCillo točí lehkou rukou a už ve své prvotině se obklopuje lidmi, které má rád a s kterými sdílí stejné autorské záměry (Catherine Keener jest ideálním příkladem). Není to takový situační nářez jako v pozdějších projektech "vzniknuvších z nadšení lidí od filmu", ale i tak stojí Johnny a spol. za nemalé povšimnutí. (02.11.2009)