Duše jako kaviár

Nejvíce mi na filmu vadilo, že se celou stopáž někdo na plátně hádá. Člověk se toho něžného pohlazení, byť jen na chviličku, v podstatě nedočká. Docela jsem se ale nasmál, i když humor byl dost na hraně (černý jako uhel). Herecké výkony byly většinou nadprůměrné. Daší negativní stránka filmu je, že se téměř celý odehrává v různých bytech, čili je prostorově i režijně poněkud omezený. Ale jinak OK. 3 a 1/2* (22.11.2004)

Docela mily prekvapeni. Cekal jsem, ze to bude nejaka blbost, ale nakonec to byl docela fajn film. Hlavne byl docela vtipnej, coz je plus. Je to takovej film o vztazich, coz by nebylo nic tak zajimavyho, jenze tady je 99% vztahu na hovno. Ale celou dobu mi prislo, ze neco podobneho uz jsem nekde videl, ze kazda scena nebo rozhovor uz nekde byla, ale nastesti to bylo docela dobre skombinovany. Herci byli super, nikdo nebyl vyrazne nejlepsi, ale na ceskej film nadprumer. Misty je ale film docela nudnej, hlavne kdyz se zacne neco strasne vazne resit. Lepsi 3*. (21.10.2005)

Více je někdy méně – tolik postav v jednom filmu znamená, že spousta z nich bude jen lehce nahozená a nebude mít šanci diváka nějak zaujmout. Jak poslední dobou sleduji, naši scénáristé mají problém napsat zajímavé mužské postavy. Tady se povedla jen tragikomická figurka Jana Budaře, jinak dámská jízda. Nejpříjemnějším překvapením je výkon Karolíny Kaiserové v roli zamindrákované mladší sestry. (20.10.2004)

V poslední době českým filmům přestávám rozumět. Není se čemu zasmát, není nad čím přemýšlet. Události, které se zde prezentují jsou 100 x obehrané a ukradené z jiných filmů. Přesto, abych podpořila českou kinematografii, jsem si DVD koupila. Nevím ovšem, kdy se znovu na to podívám, protože kromě výkonu Vilmy CIBULKOVÉ mě zde ale " lauternic" nezaujalo. (29.08.2008)

Milan Cieslar, pomocný režisér nedoceněné Vlčí boudy a nový "adaptátor" Körnerových předloh, se filmem Duše jako kaviár pokusil sobě i divákům dokázat, že dokáže být autorským filmařem a svůj film nejen režíroval, ale i napsal, stříhal a spoluprodukoval. A ztroskotal. Na neujasněnosti, kam chce svým dílem vlastně zamířit. Na jedné straně kárá a zdvihá prst, na straně druhé se uchyluje k rozverným prostopášnostem, které však nejsou ani ironickým dloubnutím, ani groteskní nadsázkou. Vždy je to něco mezi - jednou se "vážně" trápí neprůrazný Vladimír (Jan Budař) - jak ale můžeme jeho trauma procítit, když je zápletka s injekcí tak průhledná a z postavy apatické lékařky tak čiší kalkul a režisérova potřeba ukázat prstem. Jak můžeme přijmout závěrečný obraz dvou spokojených těhotných žen s lesbickými sklony, když předchozí heterosexuální půtky byly jednou jako z pořadu "Za zdí" (násilníka "dobračisku" Ondřeji Vetchému stejně nevěříme), jindy zcela neuvěřitelné (především ty týkající se "emancipované" Karin). Jak jde dohromady mizerně vypointovaná scénka s mobilem zvonícím na pohřbu a Annin (Karolína Kaiserová) pokus o sebevraždu? Místa, kdy se zdá, že nám režisér chce něco sdělit, se vynořují jakoby "náhodou", jakoby mimo autorovy intence - a to logicky zcela devalvuje jejich potenciál. Nikam nedotažená nesourodost mezi skupinami hrdinů (obyvatelé moderně-sterilního bytu versus "staromilci" z činžáku) je snad nejprůkaznějším příkladem Cieslarovy neujasněné (či nezvládnuté?) koncepce. Touží-li divák po partnerské "vyprávěnce", pak je lepší volbou Román pro ženy. Touží-li po prožitku filmového (rodinně-)partnerského dramatu, nechť zvolí Paralelní světy. Evokuje-li spojení "autorský film" povětšinou kvalitu (Soderbergh i Chytilová, Von Trier i Jan Němec), pak v Cieslarově případě rozhodně ne. Tento film neví kudy kam. A o jeho "televizní" průměrnosti se raději ani nezmiňuji... (24.10.2005)