Krev zmizelého

Když jsem ten film viděla naposledy, před deseti lety, byl to film o hrůzách časů, které máme dávno za sebou. O historickém dědictví, které nás provázelo po celé minulé století, až jsme se s ním dokázali rozloučit. O nemocných zrůdách, kteří v těžkých časech našli příležitost pro své patologické touhy. Strašlivá vzpomínka na dobu, která pohnula osudem rodičů, příbuzných, předků, známých… Když se na film dívám teď, v roce 2016, dívám se na film o lidech, kteří žijí mezi námi. Uplynulo sto let, ale oni se nezměnili. To, čím jsou, předávají svým dětem. Mnoho desetiletí skrývali, co si opravdu myslí. Dívám se na film s devianty, kteří žijí mezi námi a čekají na novou příležitost. Pokud se tak stane a bude jim dána – protože vše vždy ovlivnit nemůžeme – slibme si, že proti každé takové jednotlivé svini uděláme vždy všechno, co je v naší moci. Ale to je často něco úplně jiného než boj. (04.05.2016)

Výrazně epizodovitý a útržkovitý slepenec vznilý sestříháním nákladného seriálu, který si asi musel vydělat i jinak než uvedením v tv. Navzdory dobrým hereckým výkonům a na naše poměry nevídané výpravnosti je tento film značně nevyrovnaný v tempu a nedokáze probudit emoce. Všem doporučuji shlédnout televizní minisérii, jež mě zaujmout dokázala. (13.12.2007)

O tomhle filmu se tvrdilo, že má být "jako Želary". Můžu všechny uklidnit - není. První polovina filmu, kde se nechutná stará Cibulková svlíká do naha a mrdáním léčí mladýho esesáka, byla ještě - dejme tomu originální. Mladej esesák mě celou dobu sral, takže když se zabil, byl jsem rád. Pak ale nácky nahradili místní hrdinové a začali Cibulkovou a její (a esesákovo) dítě šikanovat a film ztratil dech. Furt se tam děly kdejaký nepřístojnosti, ale postrádaly jakýkoliv smysl nebo směr, kterým se to celý mělo ubírat. V druhý polovině filmu, kdy Cibulková zaklepe bačkorama a nahradí jí její hnusná dcera, už to potom celý bylo nastavování horký kaše... Výsledkem filmu je to, že Cibulkový vyschlá kunda má blahodárný účinky a starej primář je chudák, kterýmu tam celou dobu Cibulkovic rodina sere na hlavu. PS: Film má dost debilní ozvučení, kdy se tam pořád mluví neúměrně potichu, takže když jsem se pohnul, zašustil penisem nebo cokoliv, tak jsem film musel vracet, protože to nebylo slyšet. (04.05.2016)

Ambiciózní záměr předně trpí jakousi negativní schematičností. Körnerův pesimismus absurdně graduje a špatně a ještě hůř je „úplně všechno“, svět se mění v bažinu utrpení a lidé v přežívající trosky. Toho je určitě příliš. Cieslar se Körnerovu bolestivost snaží na jednu stranu opřít o technicky nedůvěryhodný „drsný realismus“ (slabost má pro mrtvá těla) a na druhou stranu vyvážit jistou deklamativností a romantičností. Nechtěně ale dosahuje absurdního ladění – nedůvěryhodná tragičnost čvachtá v nadbytečné telenovelistické zasněnosti (opravdu výborné jsou především „lyrické“ pasáže s incestním podtextem). I toho je příliš. Výsledek tak je skutečně bolavý – ale dle všeho jinak, než bylo zamýšleno. Netřeba našlapovat po špičkách a pokrytecky chválit nevydařené dílo jen pro autorskou velikost jednoho z tvůrců. Toto není dobrý film. (11.03.2005)

Když se psaly velké dějiny, odehrávaly se i drobné soukromé bitvy tisíců lidí, kteří si chtěli zachovat alespoň nějakou důstojnost. Na krutosti 20. století nahlíží po svém Milan Cieslar podle neoptimistického scénáře Vladimíra Körnera. Výpravně, řemeslně poctivě, s hereckými hvězdami. Tuším, že všichni zúčastnění se museli pro látku „obětovat“ a slevit z lecčeho, na co byli zvyklí. Tvůrce zajímají konkrétní osudy, z nich se dostávají k výpovědi o krutých etapách dějin, nabízejí mnoho postav, mnoho situací. Někdy je to emotivně silné, jindy úderné, symbolické, mnohdy však útržkovité i docela přímočaré, ba jalové. Herci občas zbytečně tlačí na pilu, ale vesměs spokojenost. U Igora Bareše asi největší. Žádná rodinná podívaná. (05.10.2017)