Šašek a královna

Po zhlédnutí divadelního představení jsem měl z filmové podoby jisté obavy. Netradiční pohled Věry Chytilové vnáší do této bravurní hry nový rozměr a posouvá ji někam dál. Nevím, jestli dopředu, ale prostě někam úplně jinam. Ostré střety se současností, ať už na hradě, na louce nebo v hospodě, jsou tím pravým kořením, které bylo potřeba do divadelního gulášku přimíchat. Bolek se Chantal opět září a ve vedlejších rolích perlí mistři Kodet a Brodský. Prostě lahoda. (22.02.2012)

Famózní divadelní představení, díky němuž je dnes Polívka tam kde je (kdepak vlastně je?), převedené na filmové plátno. Úkol to přetěžký, ale v podstatě zvládnutý dobře. Řada vtipů už přeznamenává Dědictví, ale tady je ještě navíc mystika snu a reality splývající do nejistoty obecního blázna na hradě Švihov, stojícího náhle tváří v tvář své milované královně (Matičce). (27.02.2011)

Je to už dlouho, co musím bavit, ačkoli mě to nebaví . Mám rád snové filmy a kombinaci  reálného a fiktivního světa. Námět o setkání s osobou ze snů mi přijde papírově úplně skvělý. Jenže tohleto je ta svérazná Chytilová...u které si nejsem jistý, jestli jsem to dobře pochopil. Ale Chytilová pro mě dokáže  být stejně tak odtažitá jako fascinující. Však snovým scénám mezi šaškem a ponižující královnou Chytilová dát  pěkně hustou atmosféru, díky které skutečně mohou připomenout nějaký nesmyslný sen, jaké  zažil asi každý, zároveň je z nich zřetelné to zamýšlené podobenství a souboj muže a ženy. Z hudby také místy až mrazí. Realita dokáže být pořádně reálná, zároveň si v některých momentech na oplátku ponechat tu bláznivost a některé civilnější scény (řízky)   z té reálné linky jsou zase  v tomto blázinci fajn osvěžení.. Polívka na vrcholu (minimálně fyzických) sil a v reálné lince zase místy příjemně nezvykle civilní mladík (v těchto částech se mi líbil nejvíce), přesto mě taky dokázal bavit i nebavit. Jeho pohybové úmění bylo tehdy na špici, ale mně ty jeho fórky stejně pořád pobavily tak půl na půl, asi mám radši jiné klauny, sám si taky někdy připadám jako takový klaun.   A Chantal....určitě lepší než v Kopytem sem, kopytem, tam, ale pořád netuším, co je na ni krásného, tu by mě fakt nebavilo bavit. Přesto se podívám i na (v některých komentech vychvalovanější) komornější divadelní verzi a pak si třeba udělám větší jasno. (20.12.2022)

Jak ze skvělého divadelního představení udělat příšerný film.... Věra Chytilová je prostě magor a příšerná režisérka. Film je to trapný, nevtipný, nedává v něm nic smysl,. Herci působí jako idioti, celé mi to připadá pitomé, a lehce přiúchylnělé. Jednu hvězdičku za hvězdičku Bolka, ale jinak je to úplný odpad. (29.01.2014)

Před těmi víc než dvaceti lety jsem ani nezaregistroval tu (záměrně nevytěsněnou) teatrálnost, která, ač potenciálně rušivá, přirozeně podtrhuje celkové vyznění popisovaného vztahu muže a osudové ženy. Zapomněl jsem též na lehkou křečovitost projevu některých neherců i některých herců. Ale zato mi utkvěla v paměti ta atmosféra potrhlé naděje, poněkud děsivého humoru a funkční tvůrčí symbiózy dua Polívka-Poullain. Vlastně mi to, nevím proč, uvízlo kdesi v hlubokých kobkách paměti jako prastará píseň smrti. Což mi teď po letech kupodivu nepřijde nijak zvláštní.            Mohl bych se zmínit o zejména v úvodu do očí bijícím protitotalitním podtextu šaškových monologů, ale sám Polívka se vyjadřuje v tom smyslu, že v té době svobodomyslně tvořit samo sebou, i bez konkrétního záměru, skoro vždy znamenalo působit dojmem satiry. Takže to vynechám. Ostatně osudový vztah šaška a královny obsahuje kromě mnoha jiných věcí i temnou podobu lásky (snad spíš potřeby lásky?), což je jev, jenž v rámci úvah o (politické) totalitě hodlám vynechat. Leda že bych mluvil o stockholmském syndromu a nebo naivitě, a to se k tomuto Chytilové filmu rovněž nijak zvlášť nehodí. Co se ale hodí dobře, je doporučit komentář uživatele Adam Bernau, jenž je v komentování Chytilové mým nedostižným šampionem. Čímžto tak činím. (01.11.2011)