Vlčí bouda

Nízký rozpočet z toho sálá na míle daleko, ale vše je nahrazeno duchaplným scénářem, vtipnými dialogy, trochou psychologie a je pěkné pozorovat, jak vlna nenávisti roste. Velmi se mi líbilo ozvučnení a nasvícení filmu, navíc zasadit děj do malé a zpustlé horské chatky je fajn, jednou už to vyšlo u filmu Věc, tak proč né tady. Trochu bych se hádal o tom, že to není horo spíše lehký dobrodružný thriler, ale budiž. Konec mě pěkně dostal s tou lanovkou, pochybuju, že sundané naušnice by sotva měly vliv na odlehčení.73% (02.06.2010)

Vůbec si nepotrpím na Chytilovou, její filmy mě doslova nudí, ale Vlčí bouda je výjimka. Dívala jsem se na to s kamarádkou, samy dvě v prázdném domě a večer jsem byla vážně ráda, že už nemusím ven, jak jsem se bála. Atmosféra strachu, v partě mladých, odříznutých od světa, je ve filmu vykreslena velmi sugestivně. (14.10.2005)

Jak jsem na to mohl zapomenout? Mám pocit, že i na ČSFD straší nějaký Ufon a maže mi komentáře. Každopádně tohle patří mezi špičku české scifi, mezi špičku díla té skřehotavé báby a mezi špičku filmů těch opojných předrevolučních děl, kdy soudruzi už měli svrbění, ale ještě žili v přesvědčení, že to nebude tak horké:-)) (08.01.2011)

Tento film jsem poprvé viděl v útlém dětství, kdy jsem u něj umíral hrůzou. Dodnes se mi daří v duchu evokovat jisté reminiscence záchvěvů děsu, jehož do mé mysli tehdy zaneslo zhlédnutí tohoto nevšedního českého snímku (pocházejícího mimochodem ze stejného roku, kdy došlo k černobylské havárii). Nové zhlédnutí Vlčí boudy po letech u mě přináší naopak nemalé rozčarování až zklamání - a po jakémkoli strachu ani stopy (snad vyjma obdivu k "strašidelným" úvodním i závěrečným titulkům, za které by se nemusel stydět ani Lars von Trier - ostatně jeho titulky z Antikrista i Melancholie jsou těm z Vlčí boudy velmi podobné). Asi největší slabinou tohoto filmu je herecké obsazení - kromě famózního Macháčka se sice ve filmu ještě mihne několik dobrých herců, ale naprostá většina ostatních hereckých výkonů je strašlivá, (ne)herci chaoticky tápou ve svých rolích (které jsou spíše jakýmisi archetypy, než psychologicky propracovanými figurami) a tíhnou povětšinou k přehrávání, nemluvě o jejich naprosté neschopnosti srozumitelně artikulovat (spoustě filmových replik většiny postav je skutečně velmi špatně rozumět, což je pro mě zcela nepochopitelné). Odmyslím-li si svoji averzi k děsivým hereckým výkonům a protivné kameře Jaromíra Šofra (strhávající na sebe zbytečně pozornost), pořád mi tu zůstane nevalný dojem z režijně poněkud nezvládnuté moralitky, kterou vnímám v první řadě jako tvůrčí gesto symbolické zhrzenosti Věry Chytilové z předchozích let normalizace, kdy měla dlouhá léta zakázáno točit a její snímky z nové vlny se nepromítaly. Co je pro tento film příznačné? Vlčí bouda svým pochmurným vyzněním jednak spadá do podobné celospolečenské atmosféry druhé půli 80. let, kterou zachycuje například jiný český film z té doby "Zvířata ve městě" (z r. 1989). A jednak nechá nutně při sledování v mysli vytanout asociaci s proslulým stanfordským vězeňským experimentem P. Zimbarda z r. 1971, který Chytilová zřejmě znala, byť ve Vlčí boudě jde spíše o pokus o alegorii na stav tehdejší hluboce demoralizované a celkově pokleslé společnosti v éře končícího komunistického totalitarismu. Současně je to snímek, na který lze v jistém smyslu i pohlížet jako na výrazný kontrapunkt k (o 4 roky mladšímu) filmu "Sněženky a machři", který rovněž sleduje generační konflikt mladého kolektivu a starších vedoucích v horském prostředí, ale na rozdíl od Vlčí boudy je to je v podstatě čistá komedie (zatímco Vlčí bouda žánrově osciluje kdesi mezi hororem a psychologicko-dramatickou sci-fi). Vlčí boudu dnes v první řadě vnímám jako svědectví své doby a v tomto smyslu pořád stojí za vidění, byť vkusu většinového diváka bezpochyby lépe sednou ty zmiňované Sněženky a machři - Chytilová je na průměrného čecháčka příliš filosofující tvůrce, a obávám se, že Vlčí bouda by (při povrchní recepci) už dnes mohla vyvolat nanejvýš tak úsměv z dobových kostýmů, účesů, či Kocábova pokusu o dramatickou hudbu. (26.04.2012)

Nechápem, ako som doteraz mohol zabudnúť na hodnotenie tohoto našeho sci-fi klenotu s "poselstvím". A to som ho videl dvakrát. Atmosféra hustejšia ako v Chate v horách, emzáci premúdrelejší ako všetci tí americkí z 50tych rokov a navyše vydarená pointa, ktorá tomu dáva onen hlbší rozmer, aby Chytilovú nemohol nikto obviniť s lacným koketovaním s "pokleslým" žánrom. Pre mňa spoločne s Tretím šarkanom vrchol tunajších mimozemských scifíčok, ktoré majú navyše detských hrdinov a napriek tomu dokážu vyvolávať poriadne zimomriavky. Možno po rokoch pôsobia trochu naivnejšie, ale myšlienky majú stále aktuálne. Chytilovej filmová reč je taká aká je, riešiť jej kamerové mecheche nemá zmysel, treba ich brať ako fakt. (21.05.2013)