Píseň pro Rudolfa III.

Řezník Vandas (Darek Vostřel) je strašlivý protiva. Nepřímočarost jeho přízemní, uťápnuté maloměstské paničky (Lída Vostrčilová), je rovněž cosi obludného – jaký to ilustrativní pár. Před 25 lety jsem jejich povahovou vyhraněnost tolik nevnímala – mladý člověk přijímá vše, co je pro něj nové, s otevřeností a zvídavostí. Dnes mě ale oba iritují a stejně tak mě rozčiluje druh servisu, který pan Vandas ve svém řeznictví nabízí (lze-li zde vůbec při jeho ořkikování zákazníků uvažovat v intencích tohoto slova ;) ). Alespoň tak má jeho prostřednictvím generace nepoznamenaná českou formou komunismu příležitost nahlédnout do zákulisí totalitní vývařovny, v níž se spoluutvářela naše soudobá „národní povaha“. Vše křiklavé se však úspěšně rozplývá ve snových fantaziích ústředních hrdinů, kde pro zlobu není místo. Píseň pro Rudolfa III. je středněproudé rodinné melodrama, okořeněné tradičně skvělou Janžurkou v roli úplně vygumované puberťačky a navždy sympatickým Jiřím Hrzánem. Protože jde o televizní entertainment let šedesátých, je v řádu vyšší kvality, než kdyby pocházela z doby dnešní. Svou největší hodnotu má však mimochodem – coby výpověď o Čechách těsně před koncem našich posledních nadějí. Vždy jsem měla nejraději scénu, kde dámy vítají Alexandra Dubčeka, a také Hrzánovo vylepování nápisu určeného ruským vojákům. Vzpomínka na tento seriál se pro mě vlastně stala vzpomínkou na tyto záběry. Proto pro mě bylo po 25 letech překvapením, když jsem zjistila, že tento díl neexistuje, dochovaly se jen útržky, které byly po roce 1989 odvysílány v krátkém úvodu před dílem sedmým. Vryly se mi však do paměti nejvíce. Píseň pro Rudolfa III. je pro mě dnes z velké části právě jimi, a právě ony i dobový kontext se také významně podílí na mém vyšším hodnocení. Přestože jde o seriál kultovní, považuji za vrcholné filmové dědictví této výjimečné epochy jiné tituly. Hudební šlágry jsou však jeho nezpochybnitelnou dortovou třešní. V typické východoevropské setrvačnosti oprašují rozvernou melodiku padesátých let, nabízejí ale i nezaměnitelnou aktuální autorskou poetiku a nestydí se ani za coververze světových hitů (jak by se s tím asi vypořádaly dnešní autorské zákony). Do dnešní chiliastické doby nekompromisně přenášejí bezstarostný optimismus a naladí velmi pozitivně. Až by člověk na chvíli uvěřil, že bez následné normalizace bychom dnes v tak hlubokém úpadku nežili, byť takhle jednoduché to není. (22.02.2016)

Dějově absolutně směšné, ale tady jde především o hudbu, a ta je skvostná. Tolik krásných hlasů a spousta nádherných melodií dělá z tohoto filmu nejlepší muzikál, jaký jsem viděl. Škoda, že někteří zpěváci již nedostali ve filmech další příležitost. V této době ještě stále platilo - "co Čech to muzikant - resp. zpěvák", dnes to již bohužel nelze říci. (02.09.2009)

Legendárny Dietlov počin o mäsiarovi Rudolfovi, jeho rodine a starostiach, doplnený snovými víziami a pesničkami. Prvé epizódy mi prišli ako na hodinu a pol roztiahnutá a vtipným príbehom doplnená "chvíľa pre pesničku". Zhruba od tretej časti to začalo mať poriadnu šťavu, zaujímavejšie scenáre a odvážnejší humor. Viac som sa rozpísal v komentároch k jednotlivým epizódam. (18.01.2024)

Nádherný, neřknu-li přímo blyštící se skvost československé seriálové tvorby. Excelentní Darek Vostřel , můj oblíbený Jiří Hrzáň a široká plejáda českých zpěváků, v některých dílech se objevují i zahraniční interpreti. Jestliže zde někteří označují poslední, vánoční díl za nejlepší, já dávám hlas pro snímek, ve kterém kvinteto Janžurová – Matuška – Hrzáň – Neckář – Hála vyloupí banku. Jo, a Kubišová – hezká jako obrázek... (03.10.2010)

Unikátní věc, takovýhle formát. Alespoň u nás. Krásně stylizované romantické fantazie prostého dospívajícího děvčete pospojované hudebními čísly tehdejších hvězd, komediální vsuvky ultrasympatického Darka Vostřela a Ivy Janžurové bravurně vytvářející iluzi naivního patnáctiletého kůzlete, zručný nápadník Jiří Hrzán - a pak že dobrého pomálu, houbeles. K tomu si ještě přidejme legendární punc, který tomuto dítěti Jaroslava Dietla daly jedny z nejčernějších momentů našich dějin a rázem tu máme jeden z klenotů české televizní tvorby. PS: Marta Kubišová v pětadvaceti letech? Lahodící nejen uchu, ale i oku. Už chápu, proč byla takovou ikonou. (13.10.2007)