Mládí

Vzpomínám si na kazetu se soundtrackem, která mi v pokoji vyhrávala celou sedmou třídu. Singles jako by byli i moji sousedé.. Teď jsem ve věku hlavních protagonistů a nevím proč, ale už mě to zas tak nebere. A určitě to nebude tím, že grunge už neletí. Hipík Cliff je pořád stejně skvělý, ale jeho závěrečné prozření se mi teď tolik nelíbí (asi mě moc nezaujalo ani tenkrát, protože je to to jediné, co mě při letošním sledování překvapilo). Celé je to vymyšleno pěkně, zahráno taky, jenom se to časem tak nějak rozplizne. Ale koukat se na to dá. PS:Co se označení "komedie" týče, za jediný vtip považuji Tima Burtona a jeho ambiciózního režiséra. (16.08.2011)

Tak tohle je jeden z pripadu, kdy romanticka komedie je spis romanticka a me to nevadilo, protoze tenhle film je fakt paradni. Jednotlivy postavy jsou dobre napsany, sympaticky a slusne zahrany. A navic tu je Tim Burton, sice asi pet sekund, ale je to plus. A vetsina situaci pusobi fakt jako ze zivota a to vse podbarveny perfektni hudbou. Ale i kdyz si nemam vicemene na co stezovat, na tech 5* bych to zase nevidel, na to tu precejen chybi neco, diky cemu bych si tenhle film pamatoval jeste dlouhou dobu. (21.06.2008)

Pohodový film o věcech, které prožívá každý z nás, ať je to v Seattlu, nebo v Brně. Lidi se láskují, potom se rozcházejí, utvářejí milostné vztahy, které se později buďto vydají cestou "...buďme aspoň přáteli...", či se v lepším případě vydají na společnou cestu životem, plným vzájemného porozumění. Crowe o tomhle všem vypráví s velikým nadhledem ve filmu, plném odkoukaných životních situací a chytrých dialogů, jehož hlavní myšlenkou je naprosto zřejmá skutečnost, že každý člověk k sobě někoho potřebuje a srdce si vždycky řekne samo. A když k tomu hraje výkvět grungeový scény, jako jsou třeba Alice in Chains, či Soundgarden, pak není co řešit. Nebylo taky marný nasávat tu atmosféru tehdejšího Seattlu, města, jehož vliv na hudební scénu začínal v té době být celosvětovým. Točilo se ve stejný době, kdy Nirvana se svým Nevermind pořádně nakopla "dveře vnímání" a pomohla dostat rockovou hudbu do věřejnoprávních rádií. Kdo ví, možná k tomu pár procenty pomohl i tento Croweův film. PS: Pobavila mně minirole zpěváka Pearl Jam Eddieho Veddera jako bubeníka Dillonovy kapely :o) (05.02.2006)

Máte-li rádi grunge, budete štěstím bez sebe, neboť máte možnost vidět Soundgarden, Pearl Jam a Alice In Chains živě v Seattlu, zážitek vám snad zkazí jen discotanec hlavních představitelů na výše zmíněné kapely. Takhle naivně už naštěstí film jinde nepůsobí, sálá z něj pohoda, a dobrá nálada, tu vám občas zmrazí jen tápání hrdinů a hledání odpovědi na jejich nejistoty. Do svého pomyslného žebříčku nezapomenutelnýh filmových okamžiků si řadím scénu, kdy Kyra Sedgwick po své cestě hledání sebe sama stane ve dveřích své lásky, a Campbell Scott ji objímá se slovy "What took you so long?" Tenhle nádherný nostalgický okamžik v sobě nese posmutnělou připomínku toho, že i když se zdá, že je pozdě na návrat, je třeba se bít, co když oba smutně hledí na hvězdy, a přemýšlí o sobě, a život jim utíká mezi prsty? (09.07.2007)

Crowea mám strašně rád hlavně kvůli Almost Famous a jeho kořenům - vyrostl jako hudební žurnalista, o populární hudbě má podle mě přehled jako žádný jiný režisér, a v každém filmu to zužitkuje k sestavení kvalitního songového soundtracku. Singles jak praví kleopatra nejsou nic ve stylu Samotářů, jde o šest mladých lidí žijích v Seatlu počátku 90. let.A jak dobře víme, tehdy to v tomhle městečku žilo hudbou. Naši hrdinové se miliskujou, rozcházejí, poznávají, ale stejně jsou nejčastěji sami, neboli single... Zní to banálně, ale scénář funguje, je to vtipné a chytré, odsýpá to a má to hlavu a patu. Úsměvný je Burtonův štěk: "Twenty." Velký režisér nepotřebuje říct víc:-) 80% (18.06.2006)