Obsahy(1)
Legendární inscenace Národního divadla s Danou Medřickou a Vlastou Fabianovou v hlavních rolích. Divadelní představení v Tylově (dnes Stavovském) divadle se hrálo od premiéry 7. února 1974 do prosince 1982 a právě v tom roce jej zaznamenala Československá televize. Fenomenální divácký úspěch hry maďarského autora na naší první scéně byl vlastně pohledem zvnějšku nepochopitelný. Co je vlastně tak atraktivního na hře, která zobrazuje život 65leté důchodkyně v socialistickém Maďarsku a její na vozíček upoutané sestry žijící v Západním Německu? Co může být zábavného na milostném trojúhelníku mezi tou starou Erži, jejím dlouholetým nápadníkem – emeritním operním pěvcem – a její nejlepší kamarádkou? Kromě toho, že příběh je napsán na pomezí grotesky a absurdního dramatu, přestože se opírá o dobové reálie, že v něm stačí dvě hlavní a několik vedlejších postav, a hlavně že je fenomenálně zahrán dvěma fantastickými herečkami Danou Medřickou a Vlastou Fabianovou – vlastně už nic…
Mnohotvárné herectví plné energie, hlasové, mimické a pohybové schopnosti vyjádřit každé hnutí mysli své hrdinky a přitom tak životné, jako by ani z jeviště nepromlouvalo – mistrovský kus Dany Medřické. Citlivé v uměleckých prostředcích, ale prožité a s kulturou řeči, dokonalé ztvárnění kultivované staré ženy na vozíčku v podání Vlasty Fabianové. Herecký koncert. Příběh dvou sester, jejichž život dělí železná opona, rezonoval s pocity diváků svou pravdivostí. V interpretaci Dany Medřické se navíc postava Erži Orbánové stala symbolem nezdolného optimismu navzdory bídě života. Nejen tato inscenace, ale i herecké výkony Dany Medřické a Vlasty Fabianové se už za jejich života staly legendami. Představení mělo neuvěřitelný úspěch a trhalo rekordy (403 repríz), bylo na svou dobu na Národním nejúspěšnější, i v současnosti je v reprízovosti předčil jen Donutilův Sluha dvou pánů. Díky televiznímu záznamu se diváci mohou dodnes těšit dokonale prožitým herectvím.
(Česká televize)
Recenze (55)
Paní Dana Medřická je v roli Erži Orbánové fantastická, moc se mi líbila, dokázala mě strhnout jak ke smíchu, tak i k slzám.. Musím ovšem jedním dechem dodat, že Vlasta Fabianová si střihla tu její sestru Gizelu velmi pěkně a vůbec celé to obsazení mi bylo sympatické.. Nádherná záležitost, bylo mi potěšením.. ()
Bohužel jsem neměla štěstí, abych Danu Medřickou viděla v tomto představení naživo, i když v tu dobu jsem už divadlo dávno milovala, ale nějak se prostě nezadařilo a pak už bylo pozdě... tak alespoň zprostředkovaně v TV: je to lahůdka, mám to i na VHS a zrovna nedávno jsem se k tomu po letech vrátila... Dana Medřická je tu skvostná, nabitá energií a životem až neuvěřitelně. Krása! ()
Ta hra není výjimečná sama o sobě. Vlastně se moc nevymyká tehdejšímu trendu stavět do kontrastu socialistickou pospolitost a chlad odosobnělého kapitalismu, jež symbolizují postavy Erži Orbánové a její sestry Gízy, žijící v emigraci. Proto taky žádná z pozdějších inscenací (ať už s Jiřinou Bohdalovou či Ivou Janžurovou v hlavní roli) nedosáhla podobného úspěchu. O kouzlo jedinečnosti se zasloužila Dana Medřická. V době, kdy to v Národním opravdu neměla jednoduché, dostala roli ve zdánlivě bezvýznamné hře a udělala z ní hit. Lidé se znovu vraceli a čerpali z ní energii. Medřická se v kulichu, opelichaném kabátě a šněrovacích křuskách vřítí na jeviště, v chůzi odhazuje kabát i kabelku, a bez průtahů nám s přímo rozkošnickou zlomyslností sděluje, co zažila v mlíkárně. S temperamentem, který vyhazuje pojistky, se svíjí radostí i vztekem, zběsile gestikuluje, křičí, pak zas skoro šeptá a vychutnává svá slova, někdy se rozněžní nebo na okamžik posmutní, ale hned se rázně ujistí, že má otěže života pevně v rukou. Slovo strhující bylo vymyšleno, abychom měli čím pojmenovat výkon Dany Medřické. 100% ()
Pohlédneme-li do programu uvozujícího představení proslulé maďarské hry, jejíž námět je blízký i pro českou poúnorovou zkušenost, spatříme v něm hned celou plejádu skvělých hereckých jmen jedné, dnes už prakticky odešlé generace. Není to jen Dana Medřická, mnoho si s ní nezadají ani Fabianová, Matulová, Glázrová, ale i Doležal, Sejk a vlastně také Skořepová. Generace, se kterou se život příliš nemazlil, herečky, které sice nehrají v této hře první housle, ale o to zřetelnější je stopa jejich odkazu v dějinách českého hraného filmu. Hra sama je rovněž velkou nostalgií; uzavírající se život však není v strhujícím a podmaňujícím podání Medřické nesen pouze nostalgií a smutkem; čas od času to v něm perlí i smíchem, i křísne neshodou, v nichž komediální nadsázka nachází pro předvědění svých ctností jen zřídka vídanou možnost. Viděl jsem tutéž hru na jevišti šumperského divadla s Natalií Baženovovou; Medřická samozřejmě vévodí, ale nezapomenutelné zážitky mi přinesly obě kreace vlastně rovnostejně. Velká česká herečka nám na závěr své umělecké dráhy a nečekaně i života přichystala dvě laskominy. Tou první je její rázná a současně zranitelná lékařka z druhého pokračování NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA, tou druhou tato klasická role navzdory normalizaci, kterou byla tak postižena. Co je živé, neumírá. ()
Divadlo je divadlo, ale zaplať Bůh za to, že jsem si to pak kdysi nahrála a občas se na to mohu kouknout. Divadlo v televizi nemá tu sílu, Kočičí hra je vedle Krále Leara s Třískou na Letních shakespearovských slavnostech výjimkou. Obdivuji všechny, kdo si troufli na Kočičí hru po Medřické, Fabiánové a Skořepové. Já už na to nikdy do jiného divadla nešla. ()
Galerie (4)
Zajímavosti (1)
- Do září roku 2008 držela inscenace rekord v počtu repríz (403), jejichž počet nadále nemohl růst, když byla hra stažena z repertoáru z důvodu smrti hlavní představitelky Dany Medřické. Rekord byl překonán inscenací Sluha dvou pánů s Miroslavem Donutilem v hlavní roli. (Bart)
Reklama