Režie:
Miroslav CikánKamera:
Jan RothHrají:
Jarmila Beránková, Jára Kohout, Božena Svobodová, Zita Kabátová, Vlasta Hrubá, Jiří Dohnal, Antonín Novotný, Míla Svoboda, Světla Svozilová, Helena Bušová (více)Obsahy(1)
Idylická vesnička Nemanice je vzrušena neobvyklou podívanou. V oblacích se vznáší letadlo, jehož motor zřejmě přestává pracovat. Po chvíli někdo vyskakuje z letadla padákem a letadlo přistává na nedaleké louce. Muž s padákem se snesl na střechu nemanického mlýna, kam se seběhne celá vesnička. V první řadě místní poslíček Jikra, který obstarává vesničanům pochůzky na poštu, potom Lojzička, obecní sirotek. Ti musí býti u všeho první. Jikra vyleze na střechu a pomáhá letci, který je zamotán do šňůr padáku. Z rozhovoru vyjde na jevo, že se letec jmenuje Jean Poulard a že letěl se svým společníkem Drozdem do Píšťan, kde měli pořádati módní přehlídku... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (13)
Svůj jediný scénář dle divadelní hry zde i fyzicky převedl na plátno Jára Kohout. Film trochu zmateně vypráví v hlavní dějové lince pobyt dvou pilotů ve vesnici, jejíž obyvatelé trpí předsudky. Nejprve k osobám hlavních hrdinů jako takových a pak i když mají zájem o zdejší dívky. Lojzička přitom vůbec nepůsobí jako by měla, jak název napovídá, hrát prim. V celkem nezáživných konverzacích se děj pomalu posunuje a milí pořadatelé módní přehlídky přehodnotí život. O ten dosavadní jim najednou ani tolik nejde, a tak je moc netrápí, co jejich blízcí a přátelé, když nedorazili kam měli. A pak se vše opět obrátí. Pro mě osobně film nezachránil ani Jára Kohout, který snad jako jediný přeci jen za něco stál. Ve filmu se objevil i Jaroslav Marvan, ale snímek mu nedával moc možností jak vyniknout. ()
Na začátku mě navnadila slibná Kohoutova hláška (To je dnes horko, nejmíň devět piv ve stínu), bohužel zbytek filmu už byla naprostá nuda, v podstatě bez děje, zato se spoustou otravných zpěvů a tanců. Kohout už nic moc extra nepřevedl a Dohnalova "komická" postava Francouze komolícího češtinu byla po většinu času vysloveně trapná. ()
Žádný učený z nebe nespadl, takže se nemůžeme divit, že se Dohnal coby Francouz naučil pořádně česky až pár dní po dopadu na zem a že Novotný nebyl žádným inženýrem nebo doktorem, ale pouhopouhým majitelem oděvního závodu. To mě mimochodem na podobných filmech fascinuje: a) muži se už v raném mládí vypracují k velkému bohatství a vysokému postavení b) tihle muži ostřílení společenským životem a tvrdými byznysmenskými schůzkami se zamilují do první venkovské husičky, která se jim překolíbá přes cestu. I když pravda, v tomto případě to asi s tím Novotného bohatstvím nebude tak horké... přece nemohl vybrat tolik peněz za podívanou, jak se navzájem předbíhají košile se sukní, to je nesmysl. Takže to letadlo nebylo jeho, nemohl by si ho dovolit, a proto se jeho havárie a zničení Novotného vůbec nedotklo. No ale k dalším postavám: Kohout se stal důkazem, že někteří muži doopravdy nestárnou (protože už ve třiceti vypadají na padesát) a předvedl pár vtipných hlášek (zcizené berle, v sedmdesáti si vezmu mladší). Zajímavou postavou byl jeden z mnoha nápadníků - inženýr chemik. Jeho existence ve filmu neměla vůbec žádné opodstatnění, a to mi na tom právě přišlo zajímavé. Přitom se nabízela spousta možností, jak ho více do děje zapojit, např. mohl nějakou destilací vyrobit z mouky zlato, nebo alespoň ze sena benzín, aby mohli Novotný s Dohnalem odletět, nebo přinejhorším provést alespoň tu chemickou analýzu vody ze studánky (kterou nakonec za něj krásným způsobem udělal Dohnal, doslova na vlastní kůži). ()
Jedny z nejkrásnějších děveček měli kdysi v Nemanicích, krásná podívaná. Škoda, že se film držel dobového, naivně romantického standardu s kapkou dramatu, který ovšem nikterak nezachraňuje předpověditelný děj, zúčastněné krásky se jednoduše rozdělí mezi zúčastněné, tentokráte přímo z nebe spadlé, hochy, zajistí se jim finančně neomezená budoucnost a vše končí zalité sluncem. Ke všemu to Jára se svým kabaretním projevem zase trochu přepískl, ale dialogy celkově nejsou špatné, přirozené, humor dokonce vtipný, pěkné exteriéry vesnice i pár záběrů z dobové Prahy a Helenka Bušová v kroji...no. Špetka toho zpívání není, v tomto případě, vůbec naškodu, celkový dojem milý. ()
Jankovcova opereta Lojzička (1935) patří mezi tu množinu filmových hudebních veseloher (1936), které se sami sobě podobaly jako vejce vejci. Adaptace často přišla maximálně do dvou let, klíčový byl kontrast mezi vesnicí a moderním městem se všemi jeho neduhy. Jak s tím začaly U sv. Antoníčka, tak se pokračovalo celou další dekádu. Často i se stejnými herci jen v odlišných rolích, vyhráno bylo, pokud ensemble doplnil nějaký skutečný zpěvák, jinak to celé leželo na činohercích a v takových případech původní kvality předlohy musely vystřídat jiné. Konkrétně případ Lojzičky je patrně zajímavý z několika dílčích aspektů. Jarmila Beránková zde získala konečně velkou roli odpovídající jejímu naturelu, Zita Kabátová tu navázala spolupráci s Járou Kohoutem, Jiří Dohnal si zahrál mužskou verzi Čechoameričanky ze Sv. Antoníčka ve francouzské variantě a konečně Světla Svozilová uplatnila svůj sex-appeal. ()
Reklama