Síla lidskosti - Nicholas Winton

Zajímavý příběh, zejména z důvodu, který zde byl několikrát zmíněn, totiž že se na čin Wintona a jeho přátel postupně zcela zapomnělo. Winton o tom nikde s nikým nemluvil, nepovažoval to za důležité a samy děti po tom nepátraly, že přežily často jako jediný člen původní židovské rodiny nacistickou genocidu. Silné, dojemné. (28.10.2016)

,,Můžou se postavit všichni, kteří vděčí za život panu Wintonovi?" Tento dokument je hodně silný, ale přiznejme si to - s takovým materiálem by museli být tvůrci břídilové, aby z toho nevylezl srdcervoucí dokument. Mimochodem (abychom tu dnešní dobu neviděli příliš růžově) pan Winton nedostal Nobelovu cenu míru. Jásir Arafat už svou má. (13.02.2008)

Silný příběh, dojemný, výborně zpracovaný. Člověk musí cítit vděk a obdiv, k někomu, kdo pouze z vlastní iniciativy, zorganizuje a zachrání několik stovek dětí, před téměř jistou smrtí, aby si to nakonec nechal jen pro sebe a téměř na to zapomněl. Setkání v tel. studiu byla emotivní smršť. Zarážející bylo, jak pouze dvě země Británie a Švédsko, poskytly azyl dětem. A jak ostatní, včetně těch, kterým lezeme do prdelí, neměly sebemenší zájem pomoci. (13.02.2013)

Dokázat odhadnout dopředu nešťastný vývoj událostí v podobě války a holocaustu, najít sílu s tím bojovat všemi prostředky, díky tomu ve výsledku zachránit stovky děti a pak o tom pokorně padesát let mlčet… Rozhodně to nepřeženu, když napíši, že je pan Nicholas Winton jednou z největších osobností moderních dějin. Je až s podivem, že je známý tak málo a další filmoví tvůrci se ještě jeho obdivuhodného příběhu nechytili (až na polo dokument Nickyho rodina). Formální stránku tentokrát nechám stranou, nebyla špatná a nádherně vygradovaný závěr dokáže emoce vyvolat naplno. Dávám pět hvězd za téma a za příklad vzepření se zlu a konání dobra tím nejlepším možným způsobem. (30.06.2021)

Přestože za války bylo mnoho dalších lidí, které zachránili či pomohli zachránit lidské životy (Wallenberg, Pesev, Schindler aj.), je příběh Nicholase Wintona výjimečný. Winton nebyl členem žádné skupiny, zmocněnec vlády, bojovníkem za lidská práva, atašé či vlivný podnikatel aj. Z tohoto pohledu jde o "prostého" člověka, jemuž "pouze" nebyl lhostejný osud dětí v Československu těsně před zahájením druhé světové války, a to až při celkem náhodné návštěvě Prahy v roce 1938. Vnímám dokument v základních dvou rovinách - z pohledu příkladného, hluboce lidského, nezištného a skromného přístupu a chování jednoho člověka, který se rozhodl nečekat, až někdo něco udělá a vzal osud téměř 700 dětí do svých rukou. Současně je obžalobou zbytku světa, který odmítl přijmout děti z okupovaného Československa a tento čin bezesporu patří k nejtemnějším skvrnám 20. století. Pouze Británie a Švédsko poskytly svou pomoc. Například USA odmítlo přijmout uprchlíky s odkazem na dané kvóty. Skutečností byly blížící se volby, ve kterých chtěl Roosevelt uspět, ale dobře věděl o protižidovských náladách u amerického obyvatelstva a nechtěl tak zmařit své politické cíle. Je tohle lidskost? Druhou rovinou je pohled rodiče, který je schopen pochopit pouze ten, kdo má malé děti. Tato část dokumentu mě hluboce zasáhla. Neumím si představit, že bych zítra odpoledne měl vzít svou téměř dvouletou holčičku, posadit ji do vlaku s vědomím, že ji již nikdy neuvidím a doufat, že někde v dáli bude někdo, kdo se o ni bude starat, je pro mě i v této naštěstí teoretické rovině jednoznačně nepředstavitelná. Co museli prožívat rodiče na Wilsonově nádraží, muselo být peklo na druhou. Fakt, že až v roce 1988 vyšel celkem náhodou čin Nicholase Wintona "z půdy na světlo" (1938 - 1988), neboť on o tom neřekl ani své manželce, na mě rovněž velmi zapůsobil a upevnil mě v jednoznačné nezištnosti a čistotě jeho činů. Věřím, že až se naplní čas Nicholase Wintona, nasedne na svůj poslední vlak a pojede nejkratší cestou rovnou do nebe. Zpracování dokumentu mě sice vysloveně neoslovilo, ale o to vůbec nejde. Tady jde o obsah, nikoli o formu. (04.09.2009)