Síla lidskosti - Nicholas Winton

Se vší úctou k mým bývalým pedagogům - téměř nikdy se vám nepovedlo nás vzít na nějaké slušné představení nebo promítání v rámci vyučování. Tohle byla výjimka a pokládám to za hodnotně stávený čas narozdíl od hodin matematiky a bezpředmětného tlachání o ničem ( např. chemie). Ne, vážně, výborný dokument, ale s takovým námětem, co na tom chcete pokazit, že... (11.07.2010)

Rád bych na začátek uvedl, že se klaním siru Wintonovi jako člověku, jehož činy nejsou ocenitelné ani poklonami nejhluběími a nejdelšími a nemá konkurenci v nejširším poli adeptů či výherců cen míru právě pro jednosečnost a skromnost (která je ovšem tak omílána, že už by z výčtu mohla být klidně vypuštěna) okolo toho, co před druhou světovou válkou dokázal - a chytří lidé očekávají ale. Dosaďte si tedy jaké chcete - ale nemám rád patos. ale nemám rád těžení z lidské slabosti či strasti. ale nemám rád dokument, který zkresluje obsah emočním podbarvováním. Jednoduše řečeno, k čemu jsou proboha v dokumentu o člověku s tak očividným aktem lidskosti teskné tahy smičcem a slzy lidí nad irelevantními historkami z dětství, které spíše hraničí s investigativní reportáží z dílny tv nova? K čemu ta pompézní hudba? Tohle dle mě nepatří do žánru dokumentárního filmu - nejsem-li schopen podat sám o sobě dost silný fakt bez nanášení blábolů tak, aby silným zůstal, neměl bych točit dokument. To jsou věci, které mi vadí v ideologii tvůrce samotného filmu - je na čase uvést něco k technické stránce. Takže - v dokumentu je zařezena spousta archivních záběrů, které ale často mají s dějem společné jen prostředí, ve kterém se odehrávají. Uvedu příklad - někdo tam vypráví o tom, jaká byla cesta vlakem z čech někam do holandska či kam - a my sledujeme záběr kupé, ve kterém rodiče z okna mávají dobytku či co. Ale to není jediná chyba oněch záběrů - dost mi vadilo, že takhle přebíjely pohled na člověka, který mluvil - což je sice v pořádku s vypravěčem, ale určitě ne přes osobu, která je kamerou vyslýchána. A to mi, pánové a dámy, přišlo jako absolutní vrchol, při kterém jsem myslel že vstanu a vrazím panu režisérovi facku. Z celého filmu jsem měl dojem, že je to někdo našel ve střižně součástky na velorex, pokusil se z nich poskládat dopravní letadlo a teď s ním bez špetky soudnosti létá okolo světa. Kdybych chtěl znovu hromadu nesmyslných, lacině navozených emocí, pohádám se s přítelkyní, budu se s ní pomalu usmiřovat a ušetřím tak peníze za kino. Jedna hvězda za Sira Wintona jako vybraný objekt, jinou dobrou stránku na filmu ale prostě nalézt nelze. (10.10.2007)

Zajímavý příběh, zejména z důvodu, který zde byl několikrát zmíněn, totiž že se na čin Wintona a jeho přátel postupně zcela zapomnělo. Winton o tom nikde s nikým nemluvil, nepovažoval to za důležité a samy děti po tom nepátraly, že přežily často jako jediný člen původní židovské rodiny nacistickou genocidu. Silné, dojemné. (28.10.2016)

Přestože za války bylo mnoho dalších lidí, které zachránili či pomohli zachránit lidské životy (Wallenberg, Pesev, Schindler aj.), je příběh Nicholase Wintona výjimečný. Winton nebyl členem žádné skupiny, zmocněnec vlády, bojovníkem za lidská práva, atašé či vlivný podnikatel aj. Z tohoto pohledu jde o "prostého" člověka, jemuž "pouze" nebyl lhostejný osud dětí v Československu těsně před zahájením druhé světové války, a to až při celkem náhodné návštěvě Prahy v roce 1938. Vnímám dokument v základních dvou rovinách - z pohledu příkladného, hluboce lidského, nezištného a skromného přístupu a chování jednoho člověka, který se rozhodl nečekat, až někdo něco udělá a vzal osud téměř 700 dětí do svých rukou. Současně je obžalobou zbytku světa, který odmítl přijmout děti z okupovaného Československa a tento čin bezesporu patří k nejtemnějším skvrnám 20. století. Pouze Británie a Švédsko poskytly svou pomoc. Například USA odmítlo přijmout uprchlíky s odkazem na dané kvóty. Skutečností byly blížící se volby, ve kterých chtěl Roosevelt uspět, ale dobře věděl o protižidovských náladách u amerického obyvatelstva a nechtěl tak zmařit své politické cíle. Je tohle lidskost? Druhou rovinou je pohled rodiče, který je schopen pochopit pouze ten, kdo má malé děti. Tato část dokumentu mě hluboce zasáhla. Neumím si představit, že bych zítra odpoledne měl vzít svou téměř dvouletou holčičku, posadit ji do vlaku s vědomím, že ji již nikdy neuvidím a doufat, že někde v dáli bude někdo, kdo se o ni bude starat, je pro mě i v této naštěstí teoretické rovině jednoznačně nepředstavitelná. Co museli prožívat rodiče na Wilsonově nádraží, muselo být peklo na druhou. Fakt, že až v roce 1988 vyšel celkem náhodou čin Nicholase Wintona "z půdy na světlo" (1938 - 1988), neboť on o tom neřekl ani své manželce, na mě rovněž velmi zapůsobil a upevnil mě v jednoznačné nezištnosti a čistotě jeho činů. Věřím, že až se naplní čas Nicholase Wintona, nasedne na svůj poslední vlak a pojede nejkratší cestou rovnou do nebe. Zpracování dokumentu mě sice vysloveně neoslovilo, ale o to vůbec nejde. Tady jde o obsah, nikoli o formu. (04.09.2009)

Pan Nicholas Winton byl (bohužel už musím používat minulý čas) obrovskou osobnosti, která nemá obdoby. Obyčejný člověk, co jen tak zachránil život téměř 700 dětem a dlouhých 50 let to tajil. Byl vždy prý velmi energický, skromný a vtipný. Ve svých sto letech řídil letadlo. Pan režisér Mináč ho znal. Natočil o něm krásný film Všichni moji blízcí a tento neméně krásný dokument, který na mě velmi taktéž velmi zapůsobil. Bravo!!! (30.05.2019)